Logo 2006

Akce:
Sportovně-cestovatelská expedice po Maroku s důrazem na jižní pouštní oblasti

Přípravný název:
Výlet do Maroka na motorkách

Reálný popis akce:
Ultra-mega-masakr pro lidi i stroje

Termín:
21. 4. - 8. 5. 2006

Účastníci a stroje:
Petr Mothejl
, BMW R1200GS, úpravy: TT Desierto III, offroad doplňky TT, kufry Grave, pneu TKC80, navigace Garmin 276C,
Pavel Mothejl, BMW R1200GS, úpravy: TT Desierto III, offroad doplňky TT, kufry Grave, pneu TKC80, navigace Garmin 276C
Milan Holý, BMW R1150GS Adventure, offroad doplňky Touratech, kufry TT Zega standard, Y svod a laďák Remus, pneu Karoo, navigace Garmin 276C
Tomáš Kocanda, BMW R1150GS Adventure, offroad doplňky Touratech, kufry TT Zega special, Y svod a laďák Sebring, pneu Karoo, tlumič Ohlins, navigace G 276C

Původní plán:

K dispozici máme víceméně jen 2 týdny volna. Optimální - dojet do Španělska velkým autem s přívěsem s motorkami (v případě 4 motorek je to ekonomicky i časově výhodná varianta), nechat auto a vlek na bezpečném místě (více možností - nakonec jsme zvolili spřátelený hotel s parkingem nedaleko Magaly - přes známé jednoho z účastníků), co nejrychleji se dostat do Maroka a přejet do oblasti kolem Merzougy. Během cca dalších 7 dnů zkusit projet všechny možné pouštní offroady co zvládneme - oblast vymezená na východě Merzougou, na západě Tata, na severu Zagora a na jihu M´Hamid resp. oáza Iriki. Potom klidný cestovatelský přesun do jedné vybrané oblasti v Atlasu (podle počasí), optimálně vyhlídkový offroad z AinBenhadou směrem na Tizi n Tischka a pobyt zakončit návštěvou jednoho ze starých měst - Marakéš, Fés apod. Návrat do Španělska a rychlý přesun domů. Hlavní cíl - offroad ježdění na jihu. Plánovaná trasa cca 3000km po Maroku plus 2x 3000km autem. Rozpočet - kompromis, zbytečně neutrácet ale nechceme jíst Vitanu 14 dnů :) Výbava na cestu: co nejméně věcí - základní kempovací vybavení, vybavení do deště, vybavení pro náročnější offroad ježdění, společné nářadí a vybavení pro opravy, náhradní duše eventuálně jeden pár náhradních pneu, minimum fotografického a video vybavení a pokud možno žádné cestovatelské zbytečnosti.

Přípravy:

Největším problémem bylo zajistit vhodné auto, přívěs, rozdělit společnou výbavu (nářadí, léky) a naplánovat offroad trasy.
Auto se neustále měnilo ale nakonec vhodný vůz zajistili Petr s Pavlem takříkajíc “z vlastních firemních zdrojů”. Ford Transit v komfortním provedení - co si přát víc? Přívěs pro čtyři těžké motorky byl větší problém. Nakonec jsme našli firmu ze severu Čech, která nám půjčila bržděný platformový přívěs ideální velikosti za přijatelnou cenu na 14 dnů. Bohužel souprava o takové hmotnosti vyžaduje řidičák, kterým disponují jen bratři P+P a tím pádem se stávají šoféry výpravy a Milda a já jsme tedy navigátory (podavači potravy, utěrači potu, nalévači nápojů apod). Zkrátka servis pro řidiče, kteří pojedou 3000km nonstop a budou se střídat - jeden bude spát a druhý řídít. S trochou štěstí se bude dát spát i jinak než v sedě, uvidíme...
Nářadí jsme nachystali z firemního vybavení - základní velká sada od Touratechu doplněná osvědčenými kousky specifickými pro oba typy motorek (zejména velké torxy), jednoduchá zkoušečka, nějaké propojovací dráty, pár fastonů a hlavně několik sad na lepení dušových i bezdušových pneu, firemní kompresor (TT - 12V), pistole a bombičky CO2 a náhradní duše pro obě kola pro každého. Strašná kupa věcí - hlavně duše jsou děsně těžké. Kamarádi mezitím připravili společnou rozšířenou lékárnu s všelijakými léky co vůbec ani neznáme - předpokládám že tam byly i léky na spavou nemoc a malomocenství :) a každý jsme si udělali vlastní sadu “provozních” léků podle potřeby. Vzhledem k plánovanému sportovnějšímu ježdění jsme trošku rozšířili obvazivo a věci na ošetřování zranění po pádu. Milda poveze firemní DV videokameru (beztak po předloňské výpravě do Maroka je ve stavu vhodném pro odložení do popelnice - písek se sype snad i z displeje :), já se dlouho rozhoduji ohledně foťáku a nakonec volím pouze prakticky nový 7Mpix digitální superkompakt Canon Ixus 750. Beru pro všechny hard diskovou databanku a pro sebe asi 6GB karet. Kluci povezou jednu digitální zrcadlovku (Canon 350) a jeden kompakt (Nikon). Petr navíc vezme novou digitální kameru se záznamem na karty, která se dá připevnit na helmu - pro akční jízdní záběry.
Největším problémem se zdají být mapové podklady. Máme původní upravené image soubory pro Garmin World Map, ve kterých jsme před 2 roky zakreslili některé trasy z knížky Ch. Scotta - Sahara Overland. Jsou to hlavní waypointy na populárních trasách M4, M5, M7 a M8 a některé další, kam asi nepojedeme. Kromě toho jsou v těch mapách i tracky z doporučených offroadů z francouzského webu Voyages4x4, které jsou ale převážně v Atlasu.
Trávím večery hledáním v nejrůznějších konferencích, dopisuju si s cestovateli a fanoušky 4x4 snad z celého světa.. Výsledkem asi týdenní dost usilovné práce je obrovské množství ověřených waypointů z cest v plánované oblasti (někdo tudy zkrátka projel a zaznamenal body na trase), některé se překrývají a některé vedou na slepé cesty ale je to lepší než nic. Máme i několik tracků a dokonce i jeden track z motorky (trasy cestovatelů Simona a Moniky z cesty kolem světa). Pochopitelně máme i naše tracky z roku 2004. S pomocí bývalého kolegy a velkého specialisty na GPS mapy máme k dispozici náhradní image soubory pro Garmin WorldMap 301, ve kterých jsou zakreslené trasy i waypointy na plánovaných offroadech a také naše trasa a waypointy. Takže prakticky nemusíme plýtvat paměť našich GPS pro ukládání waypointů do GPS, budeme je mít přímo v mapě. Vše se zdá ideální....

... a realita:

Březen 2006
Týden po naší účasti na úspěšné výstavě Motocykl 2006 odjíždím trošku načerpat energii na hory do oblíbeného místa v italských Alpách. Bohužel po banálním pádu téměř u lanovky opouští mé rameno původní místo a vrací se zpět se zlověstným křupnutím. Natržené vazy prakticky vyřazují pravou ruku z jakékoliv sportovní činnosti. Jízda s těžkým endurem offroad nebo dokonce zvedání motorky po pádu se zdá být nereálná. Odkládáme expedici a nastupuje intenzivní léčba - prakticky denně. Odmítám řešení obstřikem (což je defakto zničení tkáně kortikoidy) a volím kombinovanou léčbu laserem a všelijakými magnetickými poli u doporučeného lékaře, ke kterému chodí lidé, kteří se předtím léčili pomocí obstřiků a dneska jim lékaři říkají, že "to lepší už nebude a musí si na to zvyknout". Bohužel konzervativní léčba trvá hrozně dlouho a my nemáme moc času. Jakmile nehorší bolesti ustoupí, začínám lehce cvičit a po pár týdnech jsme dohodnutí, že výpravu uskutečníme o 2 týdny později - poslední týden v dubnu a první týden v květnu, kdy využijeme i státní svátky, takže absence v práci nebude tak hrozná. Vzhledem k tomu, že jak Petr a Pavel, tak já s Milanem, pracujeme vždy v jedné firmě, je nepřítomnost obou docela problém. Pro jistotu dávám na web upozornění že tady nebudeme a naše kolegyně a kamarád Radek, který nám moc pomáhá, nebudou schopní zvládat všechny odborné dotazy zákazníků. Pochopitelně že realita byla přesně taková, že skoro 2 týdny před odjezdem byly ve firmě téměř "mrtvé" a jakmile jsme odjeli, telefony a dveře se prakticky "netrhly". To je život. Dodatačně se omlouváme zákazníkům TT, kteří očekávali od naší asistentky vysoce kvalifikované odpovědi na technické dotazy a problémy. Na druhou stranu - jeli jsme otestovat v nejnáročnějších podmínkách nové vybavení a doplňky a technické úpravy, které prodáváme a chtěli jsme vědět, jak se naše věci budou chovat a jak se osvědčí při opravdové zátěži...

čtvrtek 20. dubna 2006

Poslední akční setkání účastníků - domlouváme poslední věci, rozebíráme si některé společné vybavení na zabalení, řešíme ještě nějaké servisní práce na motorkách, Milda na poslední chvíli montuje nové kufry Zega, které nahradily BMW Adventure hliníkáče a na můj nový kufr (původní jsem akčně poslal zákazníkovi na cestě po Africe ze severu na jih - po pádu ho urgentně potřeboval a nemohli jsme čekat až přijde z výroby) montoval zámky a držáky kanistrů a PET flašek. V návalu tvůrčí energie kreslím logo výpravy a posílám ho do studia Jihlavy na výrobu několika kusů účastnických samolepek na plexi a pár navíc - v Maroku jsme taková loga viděli na každé garáži v nejzapadlejších osadách a jistě o to bude zájem. Alespoň mezi záplavou franzouzských samolepek bude jedna z jiné země. Kamarádka bleskurychle překládá text do francouzštiny - minule tam lidi nerozumněli anglickému textu. Asi půl hodiny se trápím s textem v arabštině. Výsledek zkrátka nevypadá úplně přesně jako na webu nějakého marockého ministerstva a nerad bych aby v arabštině bylo na štítku místo Maroko 2006 napsáno třeba něco provokativního. Hotovo, odesláno, když to dobře dopadne, kurýr zítra doveze samolepky v "dakarském" stylu - takhle vypadají skoro všechny co jsem viděl na expedičních autech, tak proč ne naše? Radek posílá finální upravené image soubory pro World Map, což je alfa a omega našeho offroad ježdění v Maroku. Jsou senzační, trasy jsou odlišené barvami a skvěle jsou odlišené i waypointy na trasách, zkrátka senzace. Vůbec netuším jak to dělá ale prostě umí ty soubory editovat a doplnit do vrstev tyhle věci tak, že jsou vidět téměř v každém měřítku na GPS. Prostě skvělé. Večer připravuju soubor navigačních map přes Evropu (téměř 500MB) a několik vybraných sektorů z WorldMapy. A jéje, je tu problém. Chyba co by se skvěle vyjímala na poslední stránce jistého počítačového časopisu v rubrice "Abort, Retry, Fail..." - hláška doslova říká "chyba přenosu - vybrané soubory mají velikost 500MB ale na kartě zbývá pouze 512MB volného místa". Zkouším vybrat jen soubory WorldMapy, které mají dohromady pár mega. Hláška že nejde nakopírovat asi 2MB když na kartě je "pouze" 512MB mi už ani nepřipadá veselá. Kde je chyba? Radek pracuje i v noci a pomáhá najít řešení. Chyba je v tom, že daná verze nějakého kódovacího software, vytváří jakési hlavičky těch image souborů, které jsou příliš "moderní" a programátor karty v programu MapSource je nedokáže správně uploadovat na kartu. Naštěstí existuje jistá starší verze programu Sendmap, která Garmin kartu naprogramuje s daty v tomto formátu ale nedokáže kombinovat staré a nové soubory současně. Je to kompromis ale nevadí to. Budeme mít na jedné kartě jen ty upravené mapy a na jiné kartě ostatní. To nevadí. Nakonec Radek přišel na metodu, jak opravit hlavičky a jde to uploadovat i pomocí MapSource ale kombinace upravených map a původních souborů WolrdMap není možná také. Každopádně končím hodně k ránu ale v našich GPS máme potřebné mapy a na USB klíčence mám připravené všechny soubory pro zítřejší naprogramování příjmačů kamarádů. Nakteří pro jistotu budou mít i paměť zaplněnou waypointy v tradičním formátu pro případ navigace od bodu k bodu a také waypointy zobrazují další údaje kdežto body v mapě ne. Kromě motorky nemám zabaleno skoro nic.

Pátek 21. dubna 2006

Večer chceme odjet. Auto i vlek je nachystané, předpokládám že jsou všichni kromě mě kompletně zabalení a řeší "problém" jako jestli si vzít krém s UV faktorem 20 nebo 30 apod. Lehce chytám schýzu a kupím na hromadu věci podle seznamu, který jsem si minulý týden naštěstí udělal, abych na něco důležitého nezapomněl. Oblečení jen základní - na motorku všechno na offroad a do horka ale i věci do deště a do zimy. Kamarádi a známí, co jsou a byli v Maroku v uplynulých týdnech hlásili dost mizerné počasí na severu a v horách. Jaro se opozdilo! Základní výbava na spaní a kempování, technika (hlavně nabíječky), věci na cestu (doklady, náhradní klíče..), věci na motorku a nějaké léky (fenistil, kapky do očí, několik antibiotik na průjmy, osvědčené ubrousky proti "vlku" a velké balení baby utěrek, které osvědčeně nahrazují sprchu a dost často jsou i hygieničtější než návštěva řady koupelen v kempech... Pro zájemce - na konci reportáže je soubor v Excelu, kde je můj seznam věcí na cestu, třeba se někomu bude hodit.
Je to i tak docela šílená hromada krámů. Jak to nacpu do rolky a dvou kufrů, to teda nevím. Vyhazuju "zbytečnosti" - slipy a trenky stačí jedny na 4 dny, když je vyperu antibakteriálním mýdlem, budou jako nové a za den mi uschnou. Omezuju i jídlo jen na 3-4 dny, naopak přidávám pár sáčků proteionové polívky (chutná strašně hnusně ale je to skoro 60g čistého proteinu). Od kamaráda Filipa beru osvědčeného průvodce. Kupodivu se to daří docela v pohodě nacpat do kufrů a rolky. Nejméně skladné jsou vojenské korduro-goretexové boty, které beru místo tenisek. Byl to nápad Mildy - pro případ že by nám někdo ukradl nebo se rozpadly enduro boty, v kanadách se dá jet celkem v pohodě, v teniskách asi ne. Ale beru i obyčejné ťapky, protože na většinu marockých záchodů v kempech i hotelech bych bosou nohou chodit nechtěl. Vlastně by to chtělo spíš kolíček na nos a gumáky. Sakra, zapomněl jsem na toaletní papír. Minule to byl nedostatkový artikl. Ty role jsou ale neskladné. Nervozita je pryč, vypadá to že se to všechno stíhá. Pochopitelně jsem zapomněl na alkohol. Přece nebudu brát poslední litr špičkové sedmileté dvakrát pálené slivovice z privátních zásob z Moravy. To je škoda. Slivovici prostě koupím někde na benzínce. Hotovo. Ještě sem tam nějaké drobnosti - co by se mohly hodit - náhradní pojistky. Pod sedlo se vejde svazek elektrikářských stahovacích pásek, do malé lahvičky od vzorku šamponu dávám Jar na mytí nádobí. To je luxus :)
Tak - zapínám automatickou odpověď na maily a hurá na cestu. Na motorku dávám ještě jednu šíleně narvanou sportovní tašku s věcma, které si beru na cestu autem a s věcma, které se můžou hodit na cestu autem zpátky (nějaké čisté oblečení, prádlo, léky, čtení, oblečení, tenisky...) Cesta z Roztyl do Stodůlek je v pátek večer lahůdka - jedna šílená kolona aut. Fuj. Příždím pozdě a můžu se jít vykoupat, jak ze mě leje :) Zatímco kluci upevňují motorky na přívěs, jdu nahrát na zbývající dvě GPSky mapy a waypointy. Hotovo, nachystáno. Každou motorku jsme připevnili dvěma opravdu širokými kurtami (nosnost snad 2 tuny nebo tak nějak) a dvěma normálníma. Plus několik osvědčených bílých kurt "BMW", kterými se přidělávají motorky do bedny když přijdou z fabriky. Jsou fakt osvědčené a každý jich pár vezeme na kufrech i na cestu - můžou se hodit na opravu urvaného kufru apod. Místo na spaní vzadu v autě asi nebude. Ale teoreticky se dá ležet napříč na zadních sedadlech a druhý člověk na podlaze mezi sedadly. Sice tam bude tlačit do zad nějaká přepážka ale to půjde. Dáme na zem jeden spacák a nějaké tašky pod hlavu a bude to OK.
V 21:00 konečně vyrážíme. Cestou zjišťujeme že nikdo nevzal zátěžový stojánek na GPSku do auta. Řešíme to RAM kloubem a TT držákem - svorka to drží v držáku na pití na palubní desce. Bohužel údaj na GPS tak veselý není - skoro 2800km a při naší rychlosti do stovky to bude minimálně 35 hodin. Ve schránce palubní desky objevujeme množství kazet - bohužel všechno je folk a jediná použitelná jsou kabáti. Super. Noční jízda na začátek je dobrá - průjezd jinak problematickým Německem je hladký. Střídáme se po 4 hodinách v navigaci, řidiči se střídají podle únavy. Upravujeme trasu abychom nejeli přes Švýcarsko. Bohužel cena za to je 200km navíc.

Sobota 22. dubna 2006 - Neděle 23. dubna 2006

Cesta je ještě šílenější než minule. Ten prodloužený tranzit se spacím místem vzadu byl luxus a krásně stavitelné a polstrované sedadlo spolujezdce to nenahradí :) I spaní pod pátou motorkou v nákladovém prostoru před dvěmy roky bylo lepší než odpočinek na podlaze, kde člověk vstane a v zádech má hluboko otisklou nějakou traverzu z podlahy auta. Ale dobrodružství je před námi a tak je nálada dobrá. Jedeme nonstop - jen přestávky na jídlo a tankování. Francie je nekonečná a teplota v autě jasně říká, že tady je už jaro dávno pryč a přišlo krásné léto. Španělsko se zdá být ještě víc nekonečné než Francie. Pochopitelně neustále platíme mýtné jak mourovatí - jedna cesta odhad tak 220 EUR. U výběrů se občas tvoří kolony a na jednom místě nám zpuzelý vybírač odmítá vzít hrst drobných, které Milda přesně spočítal abychom se jich zbavili.

Pondělí 24. dubna 2006

Po cestovních komplikacích, které ze soukromých důvodů nechceme publikovat, jsme asi 30km od Malagy. Auto i přívěs jsou bezpečně schované a naše věci na zpáteční cestu také. Motorky máme připravené. Trošku mám pocit, že obě R1200GS jsou oproti našim motorkám naložené tak nějak víc. Nejen že mají 45l kufry (my máme 41l) ale obě mají tankbagy (v jednom především zrcadlovka a v druhém komplet kamery na helmu) a rolky tak nějak vypadají vyplněné do posledního litru objemu. Pro přesun to je celkem fuk - kluci mají minimálně 30kg váhy motorky k dobru - ale určitě se někde vytasí s nějakou luxusní výbavou a získají tak jistě body u místních krásek. Kupříkladu jako kamarád, který jednou z motorky v Chorvatsku vytáhnul nafukovací labuť rozměrů skoro stejných jako motorka, tomu se nedá konkurovat :) Jsem zvědavý co to bude - odhaduju to na příruční chladničku nebo gril nebo něco takového :)
200km po dálnici do Algeciraz je pohoda až na neustálé placení mýtného. Rozhodně není extra hezké počasí a je docela zima. Zbrusu nové Metzeler Karoo docela slušně "plavou". Občas až tak, že mě to znervózňuje. Trajekt nacházíme po paměti. Nabídky různých kanceláří v odbavovací hale jsou prakticky stejné. Ceny se vůbec neliší. Vybíráme podle vizáže jednoho prodejce, který byl nejméně vlezlý. Předloni to bylo 65EUR, dneska chtějí za open return lístky 86EUR. Platím kartou za celou výpravu - doufám že stržená částka nebude s nulou navíc na konci. V Maroku kartu nechci používat vůbec a chci šetřit hotovost. Trajekt jede skoro hned. V odbavovací hale je bankomat, vybíráme ještě nějaké peníze navíc jako rezervu. Zkušeně projíždím areálem trajektů a najíždíme rovnou na loď. Bohužel Milda chtěl natáčet jak najíždíme na trajekt ale nepochopil jsem to a tak holt na záběru nebudu :) Motorky jsou upevněné během chvilky, lodníci s tím mají zkušenosti. Bohudík to není leštěnka a tak je mi celkem jedno, že mi přes sedlo dávají promaštěný řemen. Bereme místa na zadní palubě. Loď vypadá poloprázdná. Bohužel je pěkně rozbouřené moře, hází to s námi nahoru a dolů a pěkně i do stran. Kluci jen koukají na zem a podivně mlčí. Vyplňujeme vstupní papíry co nám dali s lodním lístkem (ušetří to čas na marocké celnici) a pochopitelně potřebujeme pomoc francouzsky mluvících lidí - není to úplně jasné. Když tak se to opraví na celnici. Návštěva záchodu trvá asi vteřinu - bylo jasné, že tady bylo někomu hrozně zle. Vnitřek vypadá jak po výbuchu pytle rajčat v mikrovlnce. Fuj. Klukům taky rozhodně není do smíchu. Provokuju je a dávám si sendvič z lodního baru. V Ceutě je krásně a teplo. Super. Bereme jednu z řady benzínek - po minulé zkušenosti víme, že tady je benzín o hodně levnější, protože se v Ceutě neplatí clo. Litr za 0.80EUR je příjemný, tankujeme pochopitelně plnou. Marocká hranice je úplně prázdná. Jen pár lidí u "stánků". Najíždím do pruhu, který byl minule určený pro cizince a ejhle - místní "průvodce" upozorňuje že je to pruh jen pro lidi z Ceuty. Těžko říct ale každopádně ho dost ignoruju, protože čím víc si od nich člověk nechá poradit, tím to bude dražší. Systém celnice je jiný - už to není řada okének ve zděné budově ale čtyři samostatné "buňky" mezi pruhy silnice. První je vstupní formulář a kontrola pasu. To je snadné. Druhý je import vozidla. Odhaluje že majitel mé motorky je firma a moje jméno není totožné s jménem firmy. To musí řešit šéf v jiném stánku. Vypadá na problémového nafoukaného lampasáka. Pochopitelně mu strašlivě smrdí z pusy. Vysvětluju problém a vytahuju na hlavičkovém papíru ve třech jazycích napsanou autorizaci, že smím používat firemní motocykl pro cesty kdekoliv a kamkoliv. Pokud máte zájem, soubor s touto autorizací jako vzor najdete v "downloadech" tady na webu.
Kouká na to a najednou zvedne obočí a vysloví magické slovo "procure". Potvrzuju že drží opravdu v ruce "prokuru" a je to v pohodě. Štempl na formulář a zpátky k ouřadovi na importy. Ten je v pohodě, šéf potvrdil že je to OK a jsem za chvilku odbavený. Kluci nečekali a zkoušejí postup u různých stánků s vydatnou pomocí "průvodců". Ten můj se hned hlásí o peníze a tak mu dávám euro od cesty. Za radu že stojíme v blbém pruhu to snad stačí. Kouká na mě jako jojo a žádá "papírové eura". Tak to sorry. Bohužel někdo z party se neudržel a jednomu průvodci dal asi 5 nebo 10 euro a tím pádem vědí, že prachy máme a jsou fakt nepříjemní. Vysvobozuje nás celník, který chce přejet s motorkama jinam. Bohužel Milda nemá napsanou prokuru na firemní motorku - ani firemní papír ani vizitku. To je mrzuté. Průvodce se hned nabízí že to zařídí za příslušný obnos "pro šéfa". Ovšem Milda to nějak zvládne "na ksicht" bez peněz ale trvá to snad hodinu. Pečeme se o kus dál - nikde není stín a z kryté celnice nás odlifrovali. Hotovo - jedeme kousek dál na poslední kontrolu papírů a ještě voják jedna kontrola a jsme v Maroku. Máme plné nádrže, vyměňujeme karty s WorldMapou pro ježdění po Maroku (zatím ale WM vypínám a nechávám jen vestavěnou mapu) a frčíme směrem na Tetouan a Chefchauen. Večer dojíždíme do městečka Ouzzane a rozhodujeme se že tady zůstaneme na noc. U cesty je cedule na hotel, tak ho hledáme v uličkách plných lidí. Hotel vypadá obstojně, cena tuším 40DH (všechno je to v Kč x 3) na osobu je OK. Pokoj je v pohodě, záchod dokonce evropský - sice páchne děsně nějakou desinfekcí ale to nevadí. Kam dáme motorky? Aha, do "garáže" ve vedlejší ulici. Tak super. Bereme to. Sundáváme věci z motorek a nosíme je do 3 patra. Pak nám nějaký "průvodce" ukazuje kam si dát motorky. Je to rozestavěná garáž s asi budoucím bytem v patře (jako 99% všech baráků kdekoliv v Maroku) a v noře vedle budí na divanu ležícího chlapíka, který se jmenuje "Džamal". Vůně v místnosti je jednoznačná - pán je značně vysmátej a pochopitelně si můžeme uklidit motorky do jeho garáže, kterou dokonce hlídají dva psi - z toho jeden má délku asi 15cm :) Máme se po večeři stavi a nějak se "dohodneme" co a jak. Vidím to že si budeme rozumnět. Kluci se nechali zlákat průvodci na večeři v "jejich restauraci" to znamená nejbližší knajpa, kde dostanou provizi z naší útraty. Jsme utahaní, tak to nevadí. Je to blízko, jídlo je dobré. Průvodci pochopitelně tlačí na pilu a nabízejí návštěvu "továrny" na koberce atd atd atd. Pochopitelně nás po jídle kasírují oni a ne skutečná obsluha hospody. Účet je nataženej, napsaný tradičně na kusu papíru a nejspíš s opravdovou útratou to nemá nic společného. Uhádáme očividné předražené položky. Je jasné, že cizinec nikdy nebude mít tajine za 25-30DH jako místní ale je rozumné platit nejvíc tak, jak by to odhadem stálo u nás doma. Po jídle jdou bráchové spát, s Mildou jdeme ještě domluvit se s Džamalem. Ten mluví bezvadně anglicky, jeho "přítel" nám vaří čaj a kecáme o všem možném. V dobrém rozmaru mi diktuje nějaká základní arabská a berberská slovíčka, co jsem měl od minule napsaná ale zapomněl jsem si je vzít a na cestách se moc hodí. Věty jako "jak se to tady jmenuje?", "Jak daleko to je do xxxx?" nebo "Kudy vede cesta na xxxxx?". To se bude hodit. Napíšu si to ráno do roadbooku, tam je to pěkně vidět když se člověk ptá někoho po cestě. Ještě domluvit co za uskladnění motorek - řeší to pár krabiček cigaret. A povinný výměnný obchod - dvě deci mojí slivovice mění majitele. V noci spím na malé posteli u zdi, Milda si zabral protřední letiště. Na záchodě je potřeba plynová maska - přijde mi že to čistí neředěným chlorem nebo co.

Úterý 25. dubna 2006

Ráno vyzvedáváme motorky u Džamala. Pochopitelně není doma a my už chceme jet a nervózně čekáme. Po chvíli přišly na mysl i chmurné představy - jak se třeba motorky z našich strojů touto dobou předělávají někde v Rifu na malotraktory apod :) Naštěstí se jen šel projít se psem. Zdálky na nás mává. Měníme ještě nějaké u nás oblíbené produkty (tekuté) za
místní oblíbené (tuhé) a přesunujeme se k hotýlku. Vypadá to že bude zima, je dost mlha, tak na sebe balíme goretexy a flísky a kdo co máme. Naházet věci na motorky je otázka chvilky a vyjíždíme. Tedy všichni vyjíždějí kromě mě - startér má hodně divný zvuk a motorka nestartuje. Mám dojem že je možná vybitá baterka ale světlo svítí a jen to nechce roztočit startér. Zkoušíme to roztlačit v ulici a po několika pokusech jsme pochopitelně úplně propocení - tlačíme a zkoušíme to v těch hadrech "do zimy". Nakonec v motorce škytne a v oblaku černého dýmu z výfuku (benzín je zaručeně sans plomb) motorka naskakuje. Sláva. Necháváme to chvíli běžet a napadlo nás, že se možná speklo startovací relé. Zkouším zmáčknout startér za chodu motoru, klasicky to zahrčí. Vypínám motor a zkouším znova startovat a všechno je v pořádku. No sláva. Jedeme směrem na Meknes kolem vykopávek Volubilis (ani nemá smysl klukům říkat nějaká moudra z průvodce - tohle není poznávací zájezd, všichni se už vidíme dole v teple a v písku :). Snídáme v nějakém bufáči u cesty u kousek před Meknes. Kolem města vede obchvat, takže nás nic nezdržuje a míříme do hor. Na silnici z Azrou do Mideltu je vyloženě zima. Kolem silnice zbytky sněhu, prší a je 5 stupňů. Tak tohle bychom v Maroku koncem dubna fakt nečekali. Midelt je uplakaný, všude kaluže vody - kde jsou ty časy před dvěma roky, kdy v říjnu bylo město úplně rozpálené. Teď je to jak v Alpách v polovině března. Tradiční gril na rohu (kuřata) kluci odmítají a tak bereme hospodu kde číšníci málem vběhli pod kola, jak se nás snažili při průjezdu městem upozornit na jejich kvelb. Je to hned na začátku městečka. Majitel se uklání až skoro k zemi. Čtyři cizinci = velká kšeft. Je nám strašná zima a tak sedíme v lokále v podivně vypadajících oblečcích - zejména samotné goretexové vložky z bavoráckého rallye oblečení vypadá jak když jsme vylezli z lunárního modulu. Objednáváme si všechno co mají teplého a spousty čaje. U vedlejšího stolku sedí čtveřice hubených postav a na jadné identifikujeme vložku z bundy Dainese. Směsí angličtiny a asi pěti dalších jazyků se domlouváme - jsou na výletě na cestovních endurech (Varadero, Africa Twin..) a chtějí v Mideltu zůstat pár dnů - doufají že se počasí zlepší. Diskutujeme ještě o výhodách kufrů X proti kufrům Y a jestli je na Africe nižší těžiště než na GS apod. Pěkně strávená hodinka. Vykoukneme ven a světe div se - vypadá to že svítí sluníčko. Svět je najednou mnohem hezčí. Je sice pořád pod 10 stupni ale je to optimistické. Za jídlo tradičně chtějí dvojnásobek, nakonec se domlouváme na 65DH, protože jsme toho opravdu měli hodně - včetně čerstvých jahod! Několik dalších údolí střídá sníh, déšť, sluníčko ale stále zima. Vjíždíme do soutěsek Ziz. Při vjezdu do tunelu legionářů to z tunelu fouká, jako by proti nám jelo metro. Mám obavy že se vůbec do té díry netrefím. Na druhé straně ale čeká milé překvapení - vidíme modrou oblohu, jen mráčky a hlavně je o poznání tepleji. Cestu si fakt užíváme - skoro jako na cruiserech. Nohy na padácích, jen by to chtělo vysoký řídítka - a je to jak z Easy Rideru. Bomba. Zatáčky v Gorges du Ziz jsou neuvěřitelný - fantastický asfalt a scenérie. V Errachidii je asi 22 stupňů, potkáváme výpravu franzouzů na mixu moderních BMW, klasických H-D, nějaké Valkyrie včetně Interstate apod. Máváme si na pozdrav a několikrát se při průjezdu města potkáváme. Stmívá se tady poměrně brzo (čas je o dvě hodiny za naším) a nás čeká ještě kus cesty do Erfoudu, kam přijíždíme po setmění. Chyba v průjezdu městečka - namísto na výpadovku navádím skupinu do nějakého mauzolea nebo co to je. Zkouším na nějakého mladíka dotaz v arabštině "kudy vede cesta do Merzougy" což jsem asi řekl nějak jako "kudy cesta MErzouga?" ale pochopil a odpověděl franzouskou salvou, ze které bylo nejdůležitější natažená ruka ukazující na cestu zpátky a výrazný pohyb doprava, který naznačoval správný směr. Frčíme zpátky a střihneme to nějakým parkem na výpadovku. Pochopitelně se zařazujeme za skupinu těch motorkářů na H-D, kteří sice městem jeli rychlostí 10km/h ale cestu našli. Tak ještě jednou mávání. Spolujezdkyně na červeném novém RT nám dokonce posílá pusu. Bylo jí asi tak 50 :) V Rissani bychom měli natankovat ale mám obavy že jestli zastavím, kluci budou chtít spát tady a do Merzougy už nedojedeme. Tak se jen domlouvám za jízdy s Mildou že do Merzougy to je "kousek" novou silnicí po poušti. Kousek se ukázal být docela dlouhý, je naprostá tma a značky "odstřikující něco od kola" znamenají že na silnici jsou pískové jazyky a to mnohdy metrové. Z pouště slušně fučí písek ze strany. Motorkou to hází ale provoz je minimální. Trošku za to tahám a asi moc klukům ujíždím. To co jsem si myslel že je světlo Mildy, se ukázalo jako světlo nějakého místního 4x4, kterému jedna lampa nesvítila. Jsme komplet a dojíždíme opravdu unavení do Merzougy, což je pár hliněných chalup a hezká brána, za kterou by normálně byly vidět duny. My nevidíme nic. Na konci vesničky pokračuje silnice polní cestou, která vede k dunám do hotýlku, který znám a kde jistě budou mít volný nějaký berberský stan pro unavené cestovatele. Zapomněl jsem ale klukům říct, že ta polní cesta je trošku zavátá pískem, což podle charakteristického zvuku položené brambory poznávám, aniž bych se otočil. Kluci padlou motorku zvedají a já se domlouvám s majitelem, kterého si pamatuji od minule. Cena je pevná a není to málo - 200DH včetně večeře a snídaně ale bereme to. Dostáváme dva stany vedle kterých si stavíme motorky. Před večeří si dávám sprchu, fakt jsem se na ní těšil. Okénkem slyším naší nejoblíbenější písničku na výběru Gnoa muziky z roku 2003. Ve stanu už kluci baští polívku harira, která není moc dobrá ale tajine je super a ovoce také. Máme radost že jsme to přejeli rychle a že tady je hezky a teplo - kluci dávají flašku nějakého prý dobrého vína, my ochutnáváme produkty zemědělců z pohoří Rif a jsme taky v pohodě. Plánujeme zítřek - musíme natankovat (ve vesnici se dá koupit benzín z demižonů) a chceme se trošku rozjezdit na jednodenním offroadu do Alnifu, který vede přes koryto Rhéris a cestu máme v GPS jako track. Pojedeme nalehko a kdykoliv se můžeme vrátit. V noci koukám dírama v těžké látce stanu (je to vyrobené z velbloudích chlupů) na hvězdy. Vlastně to nejsou stany ale spíš chatky - má to nízkou podezdívku a pevné postele z hlíny a na tom je postavený stan. Je to oblíbené místo i pro cestovatele s 4x4. Vedle nás spí parta portugalců s nějakými pouštními speciály a dlouhými anténami. Asi profíci.

Středa 26. dubna 2006

Budím se hned po východu slunce. Je o dvě hodiny víc než u nás a tak to vstávání není tak hrozné. Už teď je vedro. Milda chvíli prudí že jsem večer moc chrastil věcma a že nemohl spát a že jsem něco pořád podíval... Spal jako špalek a asi se mu to zdálo :) Rozhodl jsem se že se nebudu holit a tím pádem ušetřím trochu času. Záchody a sprchy jsou rozdělené na dvě části ale jiné označení chybí, takže si vybírám pravé dveře a pochopitelně u umyvadla stojí nějaká portugalka v jakémsi nočním dresu. Omlouvám se a lezu do druhé části. Takhle by to tedy nešlo - tady jsou obě umyvadla obsazená ženskými z 4x4. Vracím se zpátky a zabírám volný kohoutek - přece tady nemají ženský určený časy jen pro sebe ne? Portugalka něco blekotá - ale to už Milda nastartoval motorku a tak jí ani nevnímám. Finišuju se podívat, kam chce Milda po ránu jet. Pochopitelně - před snídaní chce vyzkoušet duny za hotelem. Je mi jasné, že dopadne tak, jako my před dvěma roky a odmítám nabídku jet si to taky vyzkoušet. Milda už krouší kolem nejbližší haldy písku a projíždí menší návěje. Beru ze stanu foťák, kdyby bylo něco zajímavého ale s 3X zoomem je moc daleko a nechce se mi před snídaní chodit do písku a vyhrabávat. Kupodivu to Mildovi docela jezdí, rozhodně líp než nám předtím. Jezdí i po větší duně a vypadá to že přišel na správnou metodu. Zdá se jakoby velké GS nemělo z písku respekt. Pochopitelně až do momentu, kdy se mu ve sjezdu přední kolo zaboří a hodí slušný salto přes řídítka. Ale jde mu to! Na snídani jsme komplet a domlouváme se, že zajedeme natankovat do vesnice a pak zkusíme ten offroad do Alnifu. Snídaně je docela dobrá, lepší než si pamatuju z minula - dokonce jsme dostali masivní palačinku z listového těsta nebo něco takového. A místní jogurt - ten je opravdu jen pro náročné fajnšmekry. Ne že by byl špatný, vůbec ne, ale prostě na dieteticky labilnější jedince má úplně magický vliv! Jedeme do vesnice a v boudě z plechu u cesty kupujeme rozlévaný benzín ze sudu.Místní mechanik - opravář čehokoliv - ochotně nalévá benzín z 3l lahve od nějaké skotské a jeho pomocníci používají krásné demižony a plastové nádoby od olejů. Bohužel všichni jsme na dně a sud nebyl asi plný. Takže každý dostáváme jen asi polovinu toho, co jsme potřebovali. Milda dostává extra hustou směs ze dna nakloněného sudu. To bude mít motorka radost. Jéje. A palivový filtr zejména. O uličku vedle kupujeme zbytek benzínu a vyrážíme na cestu. Kousek po silnici a pak podle GPS. Všechno sedí perfektně. Tuhle trasu máme z nějakého francouzského webu a je z roku 1999. Teoreticky to vypadá, že se tady jezdí často - je to normálně vyjetá pista. Po chvíli se jede po vyschlém jezeře a pak pista - občas zavátá pískem. Nic složitého. Zvyšujeme tempo a přichází víc a víc písku. Občas koleje ale padáme jen vyjímečně a jede se nám krásně. Počasí není úplně azuro - je spíš takové nažloutlé kouřmo a mete se písek. Ale je teplo. Narážíme na stopy do více směrů, není jasné, kudy vede hlavní pista. Dojíždíme k břehu řeky Rhéris a máme plné ruce práce. Písek a písek a břehy tvoří prudké srázy opět z písku. Není to vysoko, jen pár metrů ale nahoru by to mohl být problém. Váháme co dělat, zkoušíme jet kolem břehu kus dál ale nikde nevidíme náznak sjízdné trasy. GPS nepomůže, další waypoint je někde na druhé straně a je jasné, že autoři také bloudili - je tam slepé rameno. Po asi půl hodině to vzdáváme a jedeme zpátky s tím, že třeba bude někde vidět dřívější odbočka, kterou jsme přehlédli. Nikde nic. Takže s různými variantami okolo té trasy jedeme zpátky do Merzougy, fotíme se cestou. Najeli jsme jen asi 140km ale rozhodně jsou cítit ruce a hlavně chodidla - občas to je podobné, jako by člověk stál na rozpáleném železe. Chtělo to pořádné enduro body a ne cestovatelské enduro goretexy. A hlavně ne černé - na sluníčku to je fakt špatné. Dáváme si svačino-oběd v kavárně na růžku - dělají nám místní specialitu - takovou omeletu v tajine. Je dobrá a vydatná. Milda nás láká na duny. Kluci jsou dost utahaní a dávají motorky ke stanu, my to jdeme s Mildou zkusit. Mildovi to jde skvěle, já mám z toho hrozný respekt. Jak nevidím na druhou stranu tak mám tendenci to zavřít a to je konec. Jak jsem dostal SMSkou od předchozí party, která v téhle oblasti byla asi před týdnem: "... zavřeš plyn a jdeš". Přesně tak to je. Klíčem je rychlost a váha vzadu. A v našem případě na motorkách bez stabilizátoru řízení je potřeba natáhnout ruce, protože pokrčenýma kmitající přední kolo udržet nejde. A stejně jako v bahně nebo v kolejích to chce nedívat se před sebe dolů ale hodně dopředu. Jenže snadno se to řekne a těžko dělá. Po asi 20 minutách už si troufnu i na větší duny a zkoušíme zajet co to půjde směrem k nejvyšší duně vzadu. Milda se dostal až skoro k ní a otáčí se někde pod tím- není ani vidět. Já jsem asi na druhé nebo třetí vlně ubral plyn ve sjezdu a nejde mi motorka otočit. Dostat se z téhle pasti je děsná práce. Musím tlačit vedle motorky a doufat, že se zadek nezahrabe. Milda kolem proletí cestou zpátky a vypadá to, že je z toho dost nadšenej. Ještě chvíli blbneme kolem, Pavel nás fotí a Petr odjíždí s mojí motorkou ke stanu. Natáčím Mildu na kameru až do momentu, kdy se mu přehřeje motor a začne mu svítit kontrolka mazání. Stačilo. Ve stanu máme všude písek z pouště. Celý den to foukalo ve vzduchu a materiál na "střeše" je děravý jak řešeto a písek máme skoro všude. Já měl většinu věcí uklizených v kufrech ale Milda ne a má písek v oblečení i ve spacáku. Nářadí pod vrstvou na zemi skoro není vidět. Hustý. Sprcha a večeře ve stanu. Obsluhují nás dvě místní roštěnky - jedna mluví trošku anglicky. Říká že se jmenuje Saida a znamená to "štěstí" a že studují hotelevou školu a jsou tady na pár dnů na praxi. Tak super. Lepší než zpruzelej číšník ze včerejška. Dostáváme mega dobrý jídlo a tradičně kluci jdou po vínu spát, my ještě posedáváme u kulaté podezdívky kde jsem předloni fotil kamaráda Filipa při luxusní snídani ale dnes je stan o hodně menší a posunutý a kruh zůstal trčet uprostřed písku. Je to ideální místo na pozorování hvězd - obloha září od obzoru k obzoru, to mě tady fascinuje. Absolutně černé nebe a miliony hvězd. Bomba. Opět trošku uklízím věci a organizuju si to na zítra - chceme vyrazit na M5 - což je trasa ze Sahara Overland do Zagory nebo s variantami do Talouine nebo M´Hamidu na dva dny (asi 400km offroad).

Čtvrtek 27. dubna 2006

Budíme se docela brzo - prakticky za svítání. Ještě je příjemně chladno. Beru si plátěný kalhoty a courám do umývárny trochu se probrat. Za nějakých 20 minut jdu zpátky a je šíleně - změna o minimálně 10 stupňů. Snídani máme v ceně, tak si dáváme palačinky a kluci mi dávají jejich jogurty, protože nechtějí riskovat. Já mám obvykle opačné problémy a jogurty jsou dobré. Platíme šéfovi ubytování (jako minule to je 200DH za noc včetně večeře a snídaně, což dělá Merzougu nejdražším hotelem na naší cestě). Jedeme k osvědčené kůlně s benzínem natankovat. Upozornili jsme je, že dneska budeme brát všichni hodně benzínu aby na to byli připravení a nedošel jim jako včera. Pochopitelně si všimnou že máme kufry a věci a zajímají se kam jedeme. Jakmile uslyší že do Zagory nebo Mhamidu, okamžitě následují varování - s těmi těžkými motorkami neprojedeme. Je tam moc písku. S těmi kufry to je šílenství. Je tam složitá navigace přes řeku atd. Nabízejí nám doprovod - odmítáme se s nimi bavit. Jak tankujeme dlouho (4 nádrže a nalévá se to z 3l flašky od skotské), tak Petr a Pavel začínají být nalomení. Co když fakt neprojedeme? Nebylo by lepší vzít si auto na doprovod a jet nalehko a užít si sportovní jízdu? Otázka ceny ale i stylu jízdy. Já bych rád jel sport. Je to větší zábava a nevidím nic vzláštního na jízdě v parádním terénu s naloženou motorkou. Chtěli jsme jet sportovně a ne cestovatelsky, tak mě to nijak nevadí. První nabídky ceny jsou nereálné. 550EUR je nesmysl. Jakmile ale člověk začne jednat o ceně a projeví minimální zájem, jsou ve svém živlu. Než dotankujeme, je nabídka na 160EUR za Defender s řidičem a průvodcem, který by nám vezl úplně všechny zavazadla co budeme chtít a doveze nám to buď do Zagory nebo když pojedeme dvoudenní trasu do MHamidu nebo do Tagounite, tak na konec první etapy. 160EUR je 40 na každého, to za to stojí. Milda protestuje - ale nabízíme variantu že zaplatíme většinu a jeho podíl bude nižší a on bude dělat kromě mechanika i trenéra a akčního pomocníka během složitých situací. Tak jo, dohodnuto. Přesouváme se o kus dál ke krásnému chladnému baráku u cesty, kde (jaká náhoda) nějaký známý toho průvodce má obchod s koberci atd. Asi abychom během čekání na auto, které jede nejspíš z Rissani nebo Erfoudu udělali nějaký kšefty. Oceňujeme chladný a krásný interiér s vysokým atriovým stropem. Koberce má obchodník fakt nádherné. Rozhodně stojí za prohlédnutí a během minuty jich před námi rozbaluje několik desítek. Na některé bychom potřebovali na odvoz kamion :) Je skvělé ho pozorovat - ty grify kterými ukazuje jak jsou tkané, jak tam je velbloudí vlna s hedvábím a to či ono. Prostě koncert. Moc se mi líbí jeden úplně malinkatý, o kterém prohlašuje že je to maximálně na odložení sandálů před postel. Jeho zajímají prodeje obrovských a ne koberečky před dveře. Dáváme si čaj a čekáme a čekáme. Přijíždí béžový Defender, kterých tady jezdí stovky s docela fajn řidičem. S oběma se dá domluvit anglicky. Nakládáme kufry a rolky a bereme si jen foto vybavení a malé tašky na nosiče s drobnostma. Odjezd na spadnutí - prodavač přichází s "mým" mikrokoberečkem sbaleným do úhledného balíčku a nabízí nějakou cenu. Říkám mu že se mi nikam nevejde a že ho tady nechci kupovat a starat se o něj. Na nabídku v řádu našich několika stokorun nedokážu říct ne a beru ho. Vejde se složený akorát pod víko kufru. Snad nebude překážet a nezničí se. Jedeme směrem na Taouz po silnici a na trasu najíždíme přesně podle našich map v GPS. Cesta je tvrdá, jasná a jednoduchá. V duchu si říkám že tohle jsme klidně mohli jet s plnou výbavou. Po asi 20km jsem se díky focení trošku opozdil a pista se dělí na několik směrů. Jedu podle mě správně (trasa v GPS) ale kluci to vzali doprava. Defík nevidím. Po chvíli ho dojíždím na kraji nějakého říčního koryta. Průvodce mi říká, že kluci jedou slepou cestou do nějaké osady. Čekáme na ně. Z koryta se v dálce valí oblaka prachu. Koryto je suché a plné písku typu "mouka dvounulka". Nechávám motorku na trase a jdu se podívat jak jim to jde. Je jasné, že jedou tím korytem. Pár místních lidí obsazuje divácky atraktivní místa na svazích a sledují, jak si jezdci povedou. Asi to je pěkný masakr, protože Milda převáží jednu 1200GS místo P+P v hlubokém písku. Všichni jsou jako mlynáři. Objíždějí rameno a potřebují se dostat z toho koryta. Na jednom místě je možný výjezd - Pavlovi to ulítne a hází skvěle záda do písku. Povedla se mi naprosto akční fotka toho pádu. Hrome. Jak kopnul nohou, tak ulítlo hrdlo sání z levého válce. Stavíme motorku a Milda zkoumá, jak to dát na místo. Písek se tam naštěstí nedostal a chvilku řešíme jak povolit sponu na gumovém hrdle s minimem nářadí - ostatní máme v autě a nechce se tam nikomu chodit. Povedlo se. Jsme opět na trase a průvodce upozorňuje, že oni pojedou správnou trasou a my si můžeme jezdit kde chceme - že oni prostě zastaví a budou na nás čekat a že ta trasa je občas trošku jinudy než asi máme v GPS. Písku je víc. Zatím je to v pohodě a dokonce se na to těšíme. Přejíždíme další koryto potoka nebo řeky naplněné pískem, kupodivu se mi to podaří ustát i když jsem se dole lekl a ubral. Ale i náš instruktor zkusil jestli to při pádu fakt nebolí. Jenže to co následuje pak je peklo. Pláň plná kolejí od aut naplněných jemným pískem, kde si motorka dělá co chce. Naprosto ztrácím jistotu a jedu jak debil. Jakmile člověk nejede jistě a sedá si, je to špatný. To je přesně můj případ. Klukům to jde dobře, sice někdo občas spadne ale jedou dobře. Já vůbec nedokážu v těch kolejích motorku rozjet tak, abych mohl do stupaček. Po pár pádech nemám ani sílu to zvedat. Navíc jeden pád doprava na stále ještě bolavé pravé rameno přidělává ještě víc starostí a vyčerpání. Jsem dost psychicky na dně. Konečně nějak dojíždím ostatní - zastavili u budovy nějakého aubergu (místní občerstvovna v poušti), který vůbec nechápu, co tady dělá uprostřed pustiny. Je to auberg Remlia. Ve dvorku stojí berberský stan a v dlouhé místnosti uvnitř je krásně chladno. Řidič a průvodce si dávají jídlo, my máme jen žízeň. Mají dokonce balenou vodu. Skvělé. Nechápu jak můžou za pár dirhamů denně uživit tohle místo. Třeba je to v sezóně víc frekventované. Na dveřích a futrech je spousta samolepek různých expedic (převážně 4x4), do levého horního rohu futra lepím naší žlutou nálepku s rukou psaným vzkazem česky. Před barákem je jediný strom a pod ním nějaká chatrč a u ní stojí moped! Jestli majitel jezdí na tom mopedu do Merzougy na nákupy, tak to by mě z toho fakt švihlo! Je to docela dobře možné. Vážně diskutuju s Mildou o mých jízdních problémech a slibuje že mi poradí na další cestě. Fakt dělám chyby - nejedu dost rychle, neřadím nahoru a hlavně - špatně držím řídítka a stojím s těžištěm moc vpředu. Natáhnout ruce co to jde, zadek nad zadní sedačkou a kašlat na kmitání předního kola ale držet plyn a vyvažovat motorku tělem. Snadno se to řekne ale hůř dělá, když má člověk pocit že za vteřinu nebo dvě poletí. Nejhorší jsou ty koleje. Ty mi vadí i doma když jedeme v bahně a tohle je to samé. Je to víc psychika než technika. Během asi 10km se to fakt lepší, na úsecích kde je jen písek ale nejsou koleje, už jedu normálně a v kolejích sice mám problémy ale je to o moc lepší. Trenér fakt pomohl. Jedeme krásnou krajinou (pro toho, kdo má rád poušť), je pekelný vedro (47) ale líbí se nám to. Konečně dojíždíme k obávané pískové řece, o které nám říkali i kluci z jižních Čech, kteří tady byli asi před 14 dny. Průvodci najisto našli asi nejužší místo, které je prý "jen" 3km. Jsou to poctivé 3km v metry hluboké mouce. Bude to masakr, to je jasné. Defender jede první a najíždí do koryta na pořádnou rychlost a hází to s ním místy tak, že se otáčí o 90 stupňů. No pěkné. Milda jede první, docela to jde. Projíždí užší místo mírně do kopce mezi dvěma keři a hromadami písku. Zvedají se obrovská oblaka prachu, je to mlha že skoro není vidět kam jedu. Najíždím do toho místa pomaleji ale pořád jedu. Najednou kolem mě proletí další motorka - ani nevidím jestli je to Petr nebo Pavel - ve stupačkách, na vysoký kvalt a pěkně rychle. Říkám si že to je slušný i na rallye, tohle že bych teda nesvedl. Jenže v tom okamžiku koukám jak vůbec neřídí směr a na plnou rychlost to zapíchne do toho keře a hromady písku vpravo. Výbuch je excelentní. Nevidím několik minut vůbec nic. Nestalo se mu nic ale je jasné, že metoda "zavři oči a per to naplno" nebude to pravé. Pomalu se šourám mezi keři a hledám v kolejích stopu pevnějšího písku. Pochopitelně že tady není ale jedu, padám, zvedám a pořád dokola. Bundu mám promočenou skrz, cítím jak mi pot teče kalhotama do bot. Fouká vítr a tak když člověk prohrábne, písek a prach letí dopředu. No fakt peklo. Jedeme nejmíň půl hodiny. Jednou nebo dvakrát se vracím pomoct klukům a oni pomáhají mě. Trošku odjíždím - našel jsem si trasu mezi keři kde se mi daří jet ve stupačkách rychleji a vidím konečně kde stojí auto. Milda mi ukazuje kudy tam najet ale motorka si našla svojí cestu - pochopitelně tím nejhorším. Padám kousek od auta. Nemám ani sílu jí zvedat. Milda pomáhá a já odpadám do stínu za autem a jsem naprosto vyřízenej fyzicky. Nemám sílu ani otevřít dveře a napít se z flašky vody. Milda leží kousek vedle a kouká se na mraky prachu, které ukazují postup obou R1200GS. Hází do sebe ampulku nějakého povzbuzovače Speed a jde jim pomoct. Já převážím motorku na stranu. Milda přijíždí na jedné 1200GS a za chvíli jsme kompletní. Kompletně vyřízení. Kluci vypadají že od infarktu je dělí jen vteřiny. Myslím že kdybychom jeli s kufry a výbavou, tak už jsme touhle dobou na cestě zpátky do Merzougy nebo jsme mrví v tom údolí smrti za náma. Tak tohle jsme si fakt šáhli dost na dno. V tom písku se blbě i chodí, natož jezdí. Dáváme se trošku dokupy a pokračujeme už o hodně snadnějším terénem dál. Když pak jedeme po pistě s kolejema s pískem, jako byly před Remlií, tak už to považujeme za lehký terén. Tohle bylo fakt slušný cvičení. Projíždíme několik vyschlých jezer. Naprosto fantastické rovné plochy, kde to člověk může pálit naplno. Na jednom "letišti" mě napadá, že rozmlátit se tady o nějaký zapomenutý hrbol nebo strouhu ve 150km/h by asi nebylo moc dobré - nejbližší pomoc je stovky kilometrů offroadem a trošku zvolňuju tempo. Tohle člověka strhne a přitom nejhorší úrazy jsou na rallye právě v relativně lehkých terénech a ne v technických pasážích. Máme najeto asi 140km a blížíme se civilizaci - vídáme sem tam stromy, občas i lidi v poušti a najíždíme na relativně slušnou cestu, která střídá kamenitou poušť (hamada). Jedeme pořád rychle a občas nás to zaveze dost mimo trasu, když si to dáváme na nějaké pláni a vyžíváme se při vyjíždění nerovností s pískem, kde to s motorkou občas pěkně hází do stran. Je to o několik tříd lepší - mám z toho dobrý pocit. První obydlí a osady vidíme pozdě odpoledne. Blížíme se vesnici Tafraoute (neplést se stejnojmenným městečkem na západním pobřeží u Tiznitu, kde jsme byli před dvěma roky. Tohle je pár baráků v poušti, kemp pro 4x4 a škola a mešita. Připojujeme se do konvoje offroadů z francie, ti ale odbočují někam do vesnici, my jedeme do aubergu za osadou, kde je větší budova a pár berberských stanů. Jmenuje se to Lac Mainer a tady můžeme spát. Stany nemají nic uvnitř a cena za pokojík v aubergu (výbava je jedna žárovka a žíněnka s dekou na rohoži na zemi) je stejná jako za stan. OK, budeme spát v "pokoji". Každý budeme mít svůj. Super. Moje večerní zábava (rovnání věcí, psaní deníku a prohlížení a mazání fotek) nebude nikoho rušit. Dost podivnej kuchař nám v jídelně vaří jídlo a pití. Pijeme litry čaje a vody. Mám rozpadlý kokpit a plexi, zalepení nepomohlo. Vibrace celého předku jsou obrovské a poškozené díly ze Španělska nevydržely. Chtěl bych to po večeři opravit. Pneumatiky také nevypadají moc dobře. Zadní je jak po 5000km u nás a přední není o nic lepší. Stavím motorku do chodby mezi jídelnou a spací částí. Umývárna je naprosto skvělá - čisto, evropský záchod s toaletním papírem (!) a jediný problém je, že ve sprše mi zůstává v ruce kohoutek a voda nejde zastavit. Hlásím to místnímu "boyovi" co to bude nějak opravovat a jdeme na jídlo. Je fenomenální večer - neuvěřitelné barvy. Fotím příjezdovou cestu k aubergu, ty barvy mi nebude nikdo věřit. Bomba. Koukám že metr za aubergem už jsou nekolikametrové návěje písku. Cestou na záchod koukám že náš průvodce si na písečné duně položil kobereček a provádí večerní modlitby. Obcházím ho - nechci ho rušit. Jídlo je luxusní. Máme jedno z nejlepších jídel v Maroku. Kuchař sice vaří na kusu prkna a dvouplotýnkovém vařiči na zemi v kobce o rozměrech maximálně tak 2x2m ale to, co nám připravil, je fakt bomba. Jsme moc spokojení. V aubergu jsme úplně sami - je tu kuchař, boy, majitel, naši průvodci a my. Když se najíme a jdeme spát nebo opravovat motorku, oni si sednou k jinému stolu a teprve večeří. Dávám si s nimi během oprav několikrát čaj. Průvodce nás chválí, že prý jsme celkově nejeli vůbec špatně - že s jinými jezdí prakticky stejnou dobu, akorát že neměli ten velký problém v "údolí smrti" v písku. Domluvili jsme se s nimi že nám udělají stejnou cenu za další den jízdy na trase do MHamidu. Je to přes hory a sice prý mnohem méně písku ale chceme jet zase sportovně a tak to prostě bereme, i když to asi není potřeba. V noci rozebírám kokpit, lepím a opravuju co se dá, aby ráno byla budka alespoň trochu vcelku. Noc je přesně taková, jakou tady mám rád - hvězdy na celé obloze - 360 stupňů dokola, neuvěřitelně tmavá obloha, neuvěřitelně třpytivé hvězdy a horká noc. Co dodat? Tohle je prostě něco, co člověk nemůže zapomenout a kvůli čemu se bude vracet. Jak píšu deník (a trošku přebaluju věci abych je měl líp po ruce), slyším jak kluci odvedle strašlivě chrápou. V devět večer vypnuli žárovky (ve vesnici mají asi generátor) a tak dopisuju jen při světle baterky. Telefon se mi dneska nenabije ale to nevadí, stejně tady nikde není signál.

Pátek 28. dubna 2006

Po mimořádně klidné noci (s vyjímkou hromového rachotu ekvivalentního naplno pracující cirkulárce z vedlejšího pokoje, kterému dotyčný říká "slabší chrápání") vstáváme jako obvykle hned po úsvitu. Snídáme a současně připravujeme věci na cestu. Já musím ještě dokončit opravy kokpitu, který se přes noc lepil. Vyjíždíme trošku později než by se našim průvodcům líbilo ale nám je to fuk. Platíme je aby s náma jeli a tak prostě přijedou o hodinku později domů. V jídelně obohacujeme sbírku samolepek na stěnách o tu naší (je vedle výdejního okénka z kuchyně). Jinou českou jsme nenašli. Prakticky hned z aubergu se začíná na skvělé pevné pláni, kde to mastíme naplno vedle sytě žluté podlouhlé duny dlouhé několik kilometrů. Skvělá scenérie. Vzadu vykukuje nějaká stavba z písku. Přejíždím duny na další pláň - dneska naprosto bezproblémů. Mám radost že mi to už jde líp. Vlevo od trasy je malinkatý auberg. Průvodci zastavili a ptají se, jak jsme na tom s benzínem, protože jsme ve vesnici měli natankovat. Do cíle je to lehce přes 220km. Já jel s 30l nádrží z Merzougy a mám dost ale kluci s 20l nádržemi musí tankovat. Řidič nechce přes duny jet zpátky autem (a taky by asi spotřeboval jeho naftu a tím si snížil zisk) a tak tam s nima pojede jako spolujezdec. Já s průvodcem č.2 čekám na pláni. Nudím se a navrhuji dát si čaj v aubergu, protože tankovat budou určitě z bidonů a tak to nebude hned. Parkuju u vchodu v ohradě aubergu. Průvodce se baví s "obsluhou", dáváme si čaj a já prohlížím samolepky na stěnách jídelny. Nacházím jednu českou (někdo z Energoprojektu s 4x4). Super. Kluci přijeli skoro po hodině. Řidič je prý navigoval dost šíleně - pletl si vlevo a vpravo apod. A benzín stál 15DH. Jedeme dál. Jedna pláň za druhou, občas vyschlé jezero, občas písek ale naprosto v pohodě. Přijíždíme na obrovské vyschlé jezero s fantasticky hladkým povrchem - je úplně bílý a vypadá to skoro jako solné jezero. Motorka na tom dělá skvěle vyrytou stopu. Jezero je až k obzoru a opatrnost jde stranou a jak když do nás střelí. Každý si jede svojí stopu, jsme roztažení snad na kilometru šířky. Jedu ve stupačkách s tělem nad kokpitem, zadek lítá ze strany na stranu a valím to na plný plyn na šestku. Adheze není ideální, kolo se pochopitelně protáčí a jedu asi 140 ale je to zážitek. Dostávám se skoro do extáze. Křičíme nadšením do helmy a prostě si to užíváme. Tak tohle bylo fakt skvělý. Další cesta je zase střídání písku, navátých plání, kamenitých plání a vyloženě kamení a zase písek atd. Navigace je snadná. Občas si zajedeme a netrefíme přesně objezd nějaké terénní vlny a defík na nás čeká na horizontu ale jede se nám krásně. Projíždíme nějaké orientační místo označené dvěma pneumatikami u cesty. Široko daleko není jediné obydlí ale uprostřed pouště stojí dvě berberské děti. Jedu k nim, rozdávám bombóny a na rozdíl od řady jiných jsou tyhle mimořádně zakřiknuté a bojí se. Frčíme dál - na obzor vedou vedle sebe dvě cesty ale občas je lepší jet mimo trasu 4x4, protože v kolejích je písek i kameny. Potkáváme první auta - v protisměru jede parta tří aut z Francie. Zdravíme se ale nezastavujeme ani oni nezastavují. Před sebou vidíme oblaka prachu - někoho jsme dojeli. Je to konvoj dalších franzouzů a jede s nima dokonce jeden motorkář na WR-400. Mají pauzu a tak se jen zdravíme a předjíždíme je. O pár kilometrů dál čekám na ostatní s foťákem a když dlouho nikdo nejede, vracím se za obzor podívat, co se děje. Vypadá to na poruchu. A taky že jo. Na jedné R1200GS je defekt na přední pneumatice. Ostrý kámen proříznul gumu na straně u ráfku a ultraseal sice uniká kolem ale nepomohl. Díra je tak centimetrová. Zkusíme to zalepit. Kluci vytahují kompresor značky "levněji to nejde koupit" z nějakého kutilského hypermarketu. Pracuje přesně asi minutu, než nasaje písek a je po něm. Hledám svůj kufr v autě. Chlapci si to koukám taky docela dávali - kufry jsou přeházené jak kdyby skákali na dunách vzduchem. Můj je pochopitelně úplně dole. Vytahuju kompresor a velké lepení. Milda v tom má praxi a zkouší to s jedním tím gumovým tělískem jako záslepkou. Zkoušíme to nafoukat. Můj kompresor je docela výkonný a tlak jde nahoru snadno ale ouha - po chvilce přestává fungovat. Zatracený CAN-BUS. Někdy počítače fakt nesnáším. V tomto případě Can-Bus počítač v 1200GS. Aby šetřil energii baterky tak různě odpojuje zařízení v zásuvkách. Proto asi Petrovi vypínala ta kamera na helmě. Zkoušíme motorku nastartovat ale je to podobné - chvilku to běží a pak se zásuvka vypne. Asi to má moc velký odběr a on má moc vybitou baterku. Naštěstí máme po ruce výkonný agregát - přijíždím se svojí R1150GS, která poslouží jako elektrárna (18Ah baterka je prostě jiný kafe). Guma je nafouknutá ale pořád to utíká. Vypustit a Milda zkouší ještě další gumovou ucpávku a knoty. Zdá se že lepidlo ne úplně dobře chytá na díru zašpiněnou od Ultrasealu. To je důležitý poznatek. Do tohoto okamžiku jsem na Ultraseal moc věřil a tady nejenže nepomohl ale přímo nám vadí. Narvali jsme do díry co se dalo, chvíli čekáme až to zaschne a zkoušíme to znova nafouknout. Třeba bude lepší foknout tam bombičkou vyšší tlak - zbytek ultrasealu by mohl pomoct zalepit ty otvory kolem záslepek. Zdá se to být v pohodě. Dojíždí nás francouzská výprava s motorkářem. Dívá se na nás hodně spatra. Dokončujeme opravu, balíme vybavení. Radši si dávám kompresorek i lepení do zadní tašky na nosiči - možná se to bude hodit. Francouzi jedou dál a my se pouštíme za nimi. Máme co dělat dohnat auta, motorkář to valí vpředu. Na jedné šikovné pláni předjíždíme auta a stíháme WRko. Snaží se teda co to jde. Jede minimálně stovkou. Pláň je docela dlouhá a tak na sebe kýváme s Mildou a probouzíme sportovního ducha a pumpu na adrenalin. Nechce se nechat předjet. Mildu ostřeluje sprškama písku a kamínků, kličkuje a nenechává ho zaútočit. Jenže pláň se otevírá a Milda ho předjíždí tak ve 120. Nechávám ho trošku uklidnit a pohodlně jedu vedle něj 130 po rovnějším terénu a levou rukou ukazuju vítězně že na BMW prostě v tomhle asi nemá. Frčíme si to směrem na Tagounite - oni říkali že pojednou přes hřeben do MHamidu. Nás čeká přejezd vyhaslé sopky (je to skvěle vidět na GoogleEarth - stáhněte si naší trasu a otevřete si jí v 3D v GoogleEarth a uvidíte to). Nahoru na džebel je to masakr - cesta po ostrých kamenech je dost zkouška pro naše gumy. TKC se zdají být v pohodě ale naše Karoo jsou na tom špatně - vyskakují jim po stranách boule. Možná to je teplem a rychlostí a nebo kombinace všeho. Teď to je kamení a občas jsou to rány že vyskočí ruce z řídítek. Hnus. Jsme nahoře a vidíme nádherně celý "kráter" s cestami na všechny strany a na obzoru zase hřeben, který přejedeme a za ním už je cíl naší trasy. Přejezd je super, teplota dosahuje opět 47C a vaří se nám nohy v botách. Na hřeben opět kamenitá cesta a pak dolů totéž ale v mnohem delší variantě. Vyhýbáme se růžovému ksaru (vojenská posádka - hlídka na hranicích) a objíždíme to zprava. Na pláni asi 20 kilometrů za "sopkou" nás překvapuje závora a hlídka marocké armády. Další military check. Pochopitelně se ptají, jestli máme nějaký papír s razítkem z předchozí kontroly a diví se, že jsme tudy nejeli. Průvodci to nějak řeší - mám pocit že to chtělo úplatek. Každopádně nám kontrolují pasy. Vojáci jsou v podivných uniformách - jeden má k vojenským kalhotám tričko bez rukávů, další je bosý a kalhoty má zkrácené pod kolena apod. Ale jsou v pohodě a pouští nás dál. Jedeme po klasické cestě (Milda si to dává na úbočí kopců paralelně s cestou). Zastavuji u jednoho z mála stromů a fotím kluky jak projíždějí kolem mě a víří prach. Otočím se a slyším plechovou ránu. Kruci. Jedna 1200GS se válí u cesty. Naštěstí nejsou zranění. Majitel nadává - už jak letěl tak znal příčinu. Měl na hlavním stojanu plechový kryt jednoho českého výrobce, který byl přidělaný jen na třech místech. Neustálé nárazy způsobily že jeden upevňovací plechový kroužek prasknul a kryt se otočil a posunul a zablokoval zadní kolo. Snažíme se ten krám nějak sundat z motorky. Náraz to dost zdeformoval a šrouby mají poškozené hlavy, takže to nejde povolit. Řidiče auta napadlo geniální řešení - bouchal do plechu kamenem a doufal, že ten šroub upadne. Tak to by asi bouchal ještě za týden. Nakonec to kluci nějak povolili sikovkama zapřenýma o další klíč ale v horku je to pakárna. Když jsme u těch doplňků (nedá mi to abych neřekl něco nepěkného o konkurenci :) tak na obou 1200GS měli namontované kryty pod motorem s bezvadně prodlouženou přední částí směrem nahoru. Sice to vypadá efektně ale je to přesně případ výrobku, který někdo vymyslí a netestuje to v praxi v terénu. Ten plech krásně zvoní když se do něj trefí kámen (není totiž nahoře nijak upevněný) ale vibrace způsobily že se začal ohýbat směrem dopředu a hrozilo že prořízne přední gumu. Bylo potřeba to hlídat a ohýbat zpátky. Maličkost, která může způsobit nepříjemnosti v takových podmínkách. I taková pitomost jako nedostatečně upevněný kryt na stojanu a mohlo to skončit ošklivým zraněním po pádu třeba do kamení. Tohle se nemá podceňovat. Nebo další příklad jsou ty různé gumové síťky. Podle mě to vůbec na takové offroadové ježdění nepatří. Jedu poslední po pistě a co nevidím - taška s flaškama s vodou. Pochopitelně 3 ze 4 byly prasklé a voda vytekla. Majitel si tašku připevnil na zadní nosič pavoukem (síťkou) a ta ty otřesy prostě nevydržela, jedno očko vyskočilo a taška byla na zemi. Přijít o většinu vody v poušti není nic moc. Prostě na některých věcech se šetřit nevyplatí a někdy to není otázka peněz ale spíš přístupu toho výrobce, jestli ty věci vůbec testuje na offroad motorkové ježdění. Bohužel i mě se tahle zkušenost týkala taky - zbrusu nový Canon Ixus 750 vypadal po několika dnech nošení v kapse bundy nebo taštičce na hrazdičce jako pět let starý krám z polského bazaru. Krásný kovový povrch se ukázal být jen napodobeninou broušeného kovu, chrom oloupaný, displej promáčknutý a po prvním závanu větru s všudypřítomným pískem se po zapnutí neotvírá clona objektivu a musí se do ní strčit prstem. Vůbec to nejde srovnat s mým starým modelem stejné značky i řady, který byl opravdu ze solidního kovu a vydržel všechno. Pozdě odpoledne dojíždíme k pumpě u Tagounite, loučíme se s průvodci, platíme jim slíbených 320EUR a jedeme po silničce jak vystřižené z amerického středozápadu do městečka Zagora. Tam to známe z minula, chtěli bychom si tam udělat základnu pro další ježdění. Cesta trvá asi hodinu, je to necelých 90km krásnou krajinou přes jedno super sedlo. Po pravé straně vidíme před Tamegroute pískové duny a v zapadajícím slunci je to fakt paráda. Do Zagory přijíždíme utahaní, zaprášení a docela šíleně hladoví. Nebudeme nic hledat a rovnou zkusíme berberský stan v Palmerii. Hrome - místo berberského stanu u bazénu tam postavili pergolu v arabském stylu. Ale postele tam jsou. Jenže je to obsazené partou nějakých hipízáků. Smažky od pohledu - dlouhé dredy a jednoznačné dresy. Klasická kategorie "Ahoj jaksemášněco?". Tihle mají určitě - zrovna vidíme jak to balí. No nevadí. Děláme scénu a recepční nám nabízí pokoj bez sprchy ale se záchodem za 40DH - prakticky stejná cena jako za matraci v pergole. Kluci se domlouvají že vezmou na patře jeden pokoj se sprchou a když tak se tam můžeme osprchovat i my. Milda má dost značné dietetické potíže a tak testuje WC a hrome - budeme chtít jiný pokoj, tenhle záchod protéká až na chodbu. Přesouváme se vedle. Pokojík vede přímo na boční ulici, kde je nová (hnusná) cedule "52 dnů do Timbuktu", která nahradila originál na vhodu do budovy prefektury na křižovatce. Bohužel díky tomu nám tam pořád hlučí nějaké autobusy a 4x4 s výletníky, kteří se u té napodobeniny fotí. Krátká sprcha, osvěžení v bazénu (nic moc čistota) ale na jídlo se nám ještě nechce - u bazénu jsou mimořádně krásné roštěnky. Po několika dnech v poušti se zdají být v kategorii "bohyně" i když doma by o ně člověk nezavadil pohledem. Po asi hodině čekání nám pingl oznamuje že se po třetí hodině už nevaří - až později večer. Tak děkujeme. Bereme si nějaké čistější oblečení a jdeme se najíst do města. Místní minule jedli v jedné hospodě na hlavní třídě (ostatní se zdály být víc pro turisty) a tak jí zkoušíme. Mě to pochopitelně chutná, kluci nějak pochybují a dávám si i jejich "patiserie" - sušenky co byly jako desert. Vybrali jsme si nějaké cenově výhodnější menu. Pochopitelně jím i jogurtový kelímek s čímsi. To kluci odmítli úplně. Jejich chyba. Večer trávíme poleháváním. Bolí mě hlava a je mi docela blbě. Možná ze sluníčka nebo že jsem málo pil. Těžko říct. Před spaním se docela s Mildou hádáme o tom, co je to adventure ježdění. On si myslí, že adventure je jet s plnou výbavou bez jasného cíle s tím, že se člověk může akčně rozhodnout kam vlastně pojede a kde bude spát. Podle mě to je cestovatelské ježdění a adventure je i když se věci nechají na nějakém místě, kam se pak za pár dnů nebo týdnů pro ně člověk může vrátit. Je to spor o ničem - jednoznačně ponorka. Argumenty jsou stejně stupidní jako celá příčina sporu. Vlastně to vyvolalo to, jestli jsme si měli vzít to auto na odvoz věcí nebo spíš zajet do Zagory, nechat si tady většinu krámů a jet nalehko nebo jestli jet pomalu se vším co máme. My jsme chtěli jet sportovně (a tedy rychle) a naučit se jezdit v písku a tak si myslím, že to bylo dobře. Milda si myslí, že i ten první den by to s vybavením projet šlo. Těžko říct. Každopádně jsme domluvení, že si zítra zkusím opravit motorku na další ježdění (kokpit je fakt v háji) a když bude čas, zajedeme si s Mildou do dun trénovat písek a kluci budou obchodovat v Zagoře (už se těší na vyjednávání o cenách různých krámů). V noci skoro nespím, je mi fakt blbě. Nevím co si na to vzít a tak jen piju vodu.

Sobota 29. dubna 2006

Celou noc mi bylo blbě - neměl jsem žádné potíže ale prostě jsem se pořád budil, cítil jsem se mizerně a prostě vůbec jsem ráno nebyl odpočinutý. Těžko říct, jestli to bylo z jídla nebo jsem málo pil, nebo to slunce včera. Prostě jsem se cítil spíš na postel než nějakou akci. Váhal jsem, jestli si vůbec mám dát něco k snídani a tak jsem na zkoušku dal čaj a nějaký kousek buchty připomínající croisant. Trošku jsem se vzpamatoval a vyrazil s motorkou na návštěvu k mechanikům v nedaleké "Toyota" garáži, kde jsme minule opravovali prohnutý nosič kufru. Poslal jsem jim tenkrát poštou pár fotek a docela mě potěšilo, že je měli na zdi na "nástěnce". Ta dílna je příjemné místo. Mají tam dobré vybavení na přezouvání a opravy pneumatik, kompresor a nářadí, které pamatuje zcela určitě první světovou válku, možná i nějaké starší. Každopádně pro ně "není nic problém" a všechno mají, všechno umí a všechno už někdy dělali. Já jsem měl rozsypaný kokpit a nedrželo mi v tom plexi a byla otázka času, než to celé ulítne. Nedělal jsem si iluze, že by měli nějaké superlepidlo, které by to dokázalo spravit ale chtělo to alespoň nějak vyztužit. Na téhle partě je zajímavé, že tam dělá většina docela tmavých kluků a jsou příjemní. Pochopitelně tam pořád lezou obchodníci z okolních prodejen a pokoušejí se domluvit návštěvu a čaj "až bude práce hotová" ve vidině nějakého kšeftu. První drobný problém nastal při demontáži - chlapci sice měli nějakou kapesní sadu torxů ale zdaleka ne všechny. Píšu SMSku Mildovi do Palmerie, aby přestal koukat na francouzské roštěnky u bazénu a dovezl naše expediční nářadí, jinak to neuděláme nikdy. Mechanici a jejich pomocníci (odhadem tak kolem 12-15 let) rozebrali zatím co se dalo a zjistili, že se jsou ulomené obě patky, které drží celou sestavu kokpitu. Proto se to celé tak klepalo a následně praskaly další poškozené a v poušti opravené díly kokpitu. Milda přijíždí a představuje se jim jako "mechanik-specialista" a ujímá se řízení projektu. Styl práce v dílně je totiž takový, že se pět minut čumí na poškozenou věc, pak se chvilku něco hledá v krabicích se směsí šroubů, nářadí a oleje. Pak jdou mechanici před dílnu pokecat s lidma, mezitím třeba zastaví někdo na opravu pneu, tak na tom začnou něco dělat a tak mají rozvrtaných pět věcí a na ničem se vlastně nepracuje. Všichni dělají všechno a nikdo nedělá nic. Milda to trošku pročistil a organizuje práci. Mluví s nimi mixem angličtiny a češtiny (stejně anglicky mluví jen pár slov) a tak přijde ke slovu ukazování postupů jak z nějaké dětské hry "poznej co dělám" - zajímavě třeba vypadá předvádění svářečky, které připomíná šerm s vyluzováním zvuku "tššš tššš tššš". Legrace. Patky se musí zavařit. Nejsem si moc jistý, jestli se nemá před svářením odpojit něco víc než baterka. Pamatuju si jak takhle zničili brzdy na jedné motorce týmu Ewana McGregora na cestě kolem světa ale nevzpomněl jsem si, co udělali za chybu (neodpojili baterku). Kontrolní telefon mechanikovi do pražského BMW - stačí odpojit baterku a zem připojit co nejblíž svařovanému místu. Tak jo. Zkušenější z mechaniků přináší svářečku ale safra - svorka na zemnění je upadlá. No problem - mladší mechanik podrží kabel jen tak rukou na rámu. Jestli tohle dopadne dobře, na to bych teda nesázel. Asi jsou dost odolní. "Zkušený" mechanik si lehá pod motorku, přimhouří oči a snaží se napíchnout elektrodu a začít vařit. Jiskry mu létají rovnou do obličeje ale zjevně mu to nevadí. Povede se to a patka je zavařená. Ale hrome - plast kolem trošku hodně čoudí a hrozí vznícením nebo roztavením. Rychle petku s vodou a polít. Další postup je jak ukázka z večerníčku "A je to". Mechanik č. 1 drží kabel na rámu mokrou rukou, stojí v louži vody. Pod nohama se mu válí mechanik č.2, svařuje bez jakékoliv ochrany nad hlavou druhou patku a prší na něj voda z politého kokpitu. Do toho Milda neustále komentuje práci slovy "... tohle nemůže dopadnout dobře". Kupodivu dopadlo. Patky jsou přismrknuté. Popraskané plasty potřebují vyztužit. Jednoho z mechaniků napadá použít rozebrané články z motocyklového řetězu a ty boční plíšky zanýtovat do plastu. Posílají jednoho z kluků do konkurenční garáže pro potřebné malé nýty, kleště mají kupodivu svoje. Za chvilku je to navrtané a zanýtované. A drží to dobře. Zato já posedávám po garáži a je mi fakt blbě. Jsem bílej jako stěna a tak Milda to tam dokončí s nima a já si jdu lehnout do Palmerie. Okamžitě usínám. Odpoledne mě budí Milda ale mě se nikam nechce a spím a spím. Dost po večeři vstávám a jdu za klukama do hospody a je mi o hodně líp. Motorku mám opravenou. Super. Rozhodujeme se, co dál. Chceme zkusit projet buď celou trasu ze Zagory do Taty nebo alespoň do FoumZguid, což je vesnička asi půl dne cesty po pistě směrem na jihozápad. Cesta začíná prakticky hned vedle Palmerie. Takže si vezmeme jen jednu tašku s věcma na bivak, jedno dvě jídla v pytlíku, vařič, náhradní duše, lepení a nářadí. Zkusíme dojet kam to půjde a uvidíme. Kdykoliv můžeme přespat v poušti nebo třeba bude cestou nějaký auberg. Ráno musím ještě zajet zaplatit mechanikům a natankovat.

Neděle 30. dubna 2006

Opouštíme náš pokoj v Palmerii, pardon, chci říct naše skladiště - pokoj to není ani náhodou, připomíná to spíš dílnu než solidní hotýlek. Uvazujeme každý jednu poloprázdnou rolku a kluci berou tankbagy s foto vybavením. Já jezdím s kapesním Canonem (7MPix) v taštičce pověšené na hrazdičce. Foťák je zabalený v šátku a přivázaný k hrazdičce pomocí šňůry na klíče, kdyby vypadl, aby zůstal alespoň na motorce. Je v hrozném stavu. Clonka se neotvírá skoro vůbec, tělo je poškrábané. Stejně jsem vozil starý Ixus a ten byl mnohem odolnější a hlavně asi byl z jiných materiálů. Nechce se nám vláčet těžké náhradní duše a bereme jen jednu pro celou výpravu. Milda vybírá z velké sady nářadí jen to nejnutnější a zbytek hází do postele v pokoji. Uklícečky budou mít určitě radost až odjedeme. Stejně když tam jsme, nikdo tam neuklízí. Mechanici chtějí pochopitelně nějakou nereálnou sumu, Milda je ale dost nekompromisní vyjednavač a platím asi třetinu. Zdá se že oni jsou spokojení. Nakonec - udělal jsem jim fotkama reklamu, tak nechci slevu zadarmo že. Stejně vědí, že se brzo ukážeme zase - jedeme blbnout do pouště a dřív nebo později se většina motorkářů u nich objeví. Kluci ještě cestou zastavují u hasičů. Včera se s nimi seznámili (jsou taky hasiči) a chtěli se vyfotit se stříkačkama a motorkama u nich. Kromě toho ještě u mého starého známého obchodníka Abdula (dříve nalévač čaje) nakupovali a obchodovali a pořídili si nějaké suvenýry domů. Výborně. Musím Abdula pěkně zmáčknout - tady chce každý provizi ze všeho, tak ho zkusím jestli mi dá nějaký dárek - když kluci u něj nakoupili. Jinak bych určitě ztratil kredit. Rovnou tam zastavuju cestou k benzínce a ptám se, jestli mí kolegové nakoupili a jestli je vše OK. Hned mi říká že nakoupili výborně a byli spokojení. Jenže namísto očekávaného "super, tak já si chci taky něco koupit" mu vysvětluju, že chci nějaký dárek za dohozené klienty. Trošku ho to zarazilo ale hned se usmívá a zve mě na "hospitalité" čaj. Kdepak čajem to nespravíš. Oznamuju mu že jedeme na dva dny do pouště a pak ho navštívím a budu něco chtít. Tankujeme kousek vedle u odrbané pumpy a vyrážíme po "avenue" za hotel, kde začíná krásná šotolina hned na rohu ulice. Vypínáme ABS a do stupaček. Chybělo mi to. Je nádherně, na cestě je písek ale jen pár centimetrů. Za chvíli pár desítek centimetrů. Docela to sypeme a najednou koukám jak 1200GS přede mnou dostává megašmíra. Oblaka prachu, motorka lítá ze strany na stranu. Zadek se vlní jako had. V prachu nevidím, jestli je to Petr nebo Pavel ale bravurně to zvládá a pokračuje v jízdě. To bylo fakt o fous. Cestu máme v GPS jako waypointy, občas hledáme ze dvou nebo tří cest tu naší. Bohužel je jasné, že tímhle údolím to budou "vysoké tatry". Kdepak písek a pista. Kamení a kamení. Hnusné ostré šutry - motorky na tom poskakují a na našich pneumatikách naskakuje víc a víc boulí. Kluci s TKC nemají problém ale jejich ráfky už dávno ztratily kruhový tvar. Je to hnus. Není tak strašlivý vedro ale nejede se dobře. Občas nějaká technická pasáž ale jinak je cesta nezajímavá a nudná. Pochopitelně ještě k tomu bloudíme v balvanech a musíme zkusit trefit naší cestu přejezdem údolí odhadem. Proplétáme se kamenitými stráněmi, jedeme kolem opuštěných trosek nějakého stavení a nakonec cestu nacházíme. Později míjíme jakousi osadu ale objíždíme jí a chceme mít tohle co nejdřív za sebou. V poušti vidíme záhadné betonové desky se čtveřicí bílých kolíků v rozích. Naprosto nechápeme, co to je. Dojíždíme starý rozhrkaný pickup. Co tady dělá? Asi z té osady jedou na nákup. Po další hodině vidíme zeleň a políčka nějaké vesnice. Cesta končí v písku u nějakého stavení a dál nic. Vesničani ukazují, že se trasa změnila a máme vesnici objet zprava a tam vede cesta dál. A taky jo. Hned od vesnice totiž vede zbrusu nová šotolinová "silnice" - ty betonové desky jsou totiž jakoby mostky přes potoky, které tam asi v zimě mají vodu. Není na tom žádný asfalt, je to jen hlína, písek a kamínky - děsně se práší ale jedeme v pohodě 90. Za rok nebo dva asi tenhle offroad ztratí smysl úplně - do Zagory povede přímá cesta. Možná na to pak dají i asfalt. Dojíždíme do nějaké další vesnice a po asfaltu dojíždíme do Foum Zguid, což je vesnička s návsí, pumpou a pár baráky. Na návsi je rozložitý starý strom a z jedné strany zaparkovaná sestava různých 4x4 a jejich posádky se ládují ve stínu toho stromu. Zabíráme špinavý plastový stůl na druhé straně. Obsluha z temné díry s názvem FAFEREST ALMASSIRA šéfkuchaře Rachida přichází váhavým krokem a ptá se, jestli jako chceme něco nebo ne. Jsme špinaví, hladoví a máme ultra mega žízeň. Tak ho zasypáváme objednávkami a je jasné, že si maximálně bude pamatovat že chceme něco k pití. Dalších asi 10 minut se nic neděje a tak někdo z party jde trošku udělat dusno a dát jim najevo, že jestli se nezačnou trošku mrskat, přesuneme se ke konkurenci. Vevnitř "restaurace" o velikosti standarní garáže (univerzální rozměr jakéhokoliv obchodu nebo dílny nebo čehokoliv v Maroku) je příšerná špína, kuchyně opět sestává z nějakých prken v rohu místnosti, kde zrovna jakýsi podivný beduín krájí zeleninu na naše saláty a v pekáči na plynové bombě smaží v tekutině, která byla kdysi docela jistě v kategorii SAE 5W-40, naše hranolky. Tak jestli klukům v Zagoře bylo docela blbě z jídla (kromě mě - ostatní měli všichni dost průjem a to středně až hodně), tak tohle bude opravdu zážitek. Koukám se do vedlejšího krámku na nějaké drobnosti jako dárky a dostávám z obchodníka mimořádně dobrou cenu na berberské jižní kříže a další pitominky. Mezitím je jídlo hotové, tak dokončuju nákup a pádím ke stolu, protože bych nerad viděl kamarády dojídat zbytky mé porce. Ačkoliv to vypadalo v kuchyni podivně, tak jídlo je jedno z nejlepších, co jsme měli. Vynikající. I ty hranolky byly super. Kluci se mezi mezitím domlouvali, že se dneska odpoledne rozdělíme. Petr a Pavel mají docela zdevastované ráfky a bojí se, že zpáteční cesta jižní trasou do MHamidu bude pro motorky masakr. Zejména jestli to bude zase po kamení. Naše pneumatiky jsou v ještě horším stavu ale ráfky máme v pohodě a navíc se nám nechce jet vyhlídkovou trasu (nějakých 250km) po silnici údolím do Zagory, kde navíc pojedeme na sever za pár dnů. Každopádně chceme zkusit ten offroad pistou kolem jezera Iriki. Takže si od nich vezmeme náhradní duši do kola a domlouváme se, že buď to zvládneme ještě dnes nebo přespíme cestou a dorazíme další den. Oni počkají v Zagoře a nebo nám vyjedou naproti, pokud bude signál, tak se domluvíme až se budeme blížit do cíle. Milda ještě tankuje pár litrů navíc v místní pumpě. Horší než benzín ze Zagory už to být nemůže, motorka absolutně nejede - chcípá, motor musí točit nad 3000 aby se to vůbec udrželo. Na dvojku se dusí - hrůza. Zrovna na offroad je tohle špatný, potřebujeme aby dvojka jela pěkně odspoda, jinak bude v písku problém. Jenže co s tím, vypouštět to nebudeme. Za vesnicí předjíždíme konvoj několika francouzů v Nissanech, kteří obědvali u vedlejšího stolu. Jedeme podle popisu trasy z knihy Sahara Overland. Na jednoznačném začátku trasy nás dojíždějí a vysvětlují, že u růžového ksaru je military check a že máme jet s nimi kolem nějakého pohoří dál na jihu, kde je zajímavější cesta a vyhneme se vojákům a pasové kontrole. Tak se rozhodujeme že vypadají zkušeně a že to zkusíme. Jedeme ještě asi dvacet minut po cestě co vede nejspíš do Taty. Odbočujeme do pouště a jedeme nádhernou krajinou - na obzoru jsou pilovité kopce a na druhé straně skály jak z amerického westernu. Poušť je směs písku a drobného kamení, jede se na tom nádherně. Pochopitelně že jsme rychlejší než auta ale neznáme cestu a tak musíme čekat, kam se pojede. Nejedeme po pistě ale jsme roztažení po poušti a každý jede kudy chce přibližným směrem na obzor. Dojíždíme k jednomu skalnímu útvaru na kopci, vyjíždíme po úbočí podívat se na druhou stranu a posádky offroadů se dohadují kudy dál. Prý cesta povede někde vlevo, tak vyrážíme hledat - jsme roztažení nejméně kilometr vedle sebe. Občas překvapí tmavě zbarvený pískový násyp ale projet se to dá v pohodě. Narážíme na používanou pistu. Vidíme na GPS, že nás ta cesta dovede k trase M4 - přibližně k waypointu na 34km. Opouštíme auta a jedeme sami. Oni budou kempovat v oáze Iriki, tak kdybychom chtěli, můžeme se tam k nim přidat. Sjíždíme z kopců po jasně projeté cestě a vjíždíme do lehce nepříjemného písku na kraji koryta řeky, která vede k jezeru Iriki. Teď je to pochopitelně vyschlé. Ovšem ty duny jsou hnusně nepřijemné a začínáme ztrácet směr a zahrabávat se. Sjíždíme se a hledáme trasu. Milda by to chtěl projet směrem na alternativní trasu značenou v GPS jako Ik, která víceméně sedí s trasou Zagora - Tata a vede víc na jihu. Mě se líbí terén před námi mírně vlevo, kde vede M4, kterou nemáme tak podrobně zmapovanou ale od které máme itinerář z anglické knížky. Objíždíme to pole pískových dun zleva a po chvíli najíždíme na pevnější terén a nacházíme pistu, která nás dovede k 46km wayointu M4. Dál už jedeme po této trase. U jednoho růžového ksaru nás zastavuje voják, který nemá absolutně žádné zbytky uniformy - je v ustřižených kalhotách a tričku. Závoru tvoří dva kameny s nataženým provázkem. Kontroluje pasy a ptá se, jestli bysme mu nedali pár litrů benzínu. Bohužel nemáme nazbyt ale dáváme mu krabičku cigaret. Je v pohodě a směje se a chápe že motorky nemají bezedné nádrže. Frčíme dál, krajina se střídá - chvilku pláně, chvilku cesty přes horizont, občas písek, občas i kamení. Majíždíme na obrovskou rovnou plochu - to je severní okraj jezera Iriki. Ještě není pozdě. Podle itineráře máme do cíle nějakých 100km, když to pojede takhle rychle, budeme za světla v MHamidu. Odsud je to jen hodinka po silnici do Zagory a stihneme ještě večeři s klukama v Palmerii. Valíme to co to jde. Jezero je fantastické - je to krásně tvrdý a naprosto rovný písek - vypadá to jak přistávací plocha nějakého letiště. Všude vedou stopy aut a motorek. Jezero vede všemi směry až za obzor. Jedeme kolem 140km/h. Milda si sedá a hází nohy na válce a jede jak na cruiseru. Smějeme se do helmy a imitujeme že máme vysoká řídítka a jedeme na čoprech jak v Easy Rideru. Ve stovce vytahuju foťák a za jízdy fotím kokpit - aby bylo vidět že jsem podle GPSky uprostřed jezera. Je to celkem asi 40km po téhle pláni. Přejíždíme zůžený úsek a čeká nás kamenitá pista. Vlevo vidíme pár stavení asi 3km od cesty. Sem tam dokonce strom. U cesty stojí tak sedmiletý kluk v moderních džínách a tričku s anglickými nápisy a kouká na nás. Dávám mu bonbón a snažím se zjistit, jak se jmenuje ta osada. Zkouším berbersky větu "Jak se tomu tady říká?". Kluk na mě kouká jak na ufona a odpovídá franzouzsky "jste na pistě". Tak dík. To jsme chtěli vědět. Už víme že je to OK, jsme přece na pistě. Končím jazykové pokusy a jedeme dál. Cesta je opět styl "tatranský chodníček", který střídá rychlejší úsek. Mám radost že končí drncání a beru za plyn. V tom momentu mi kolem hlavy proletí moje plexi i s kusem kokpitu. Kruci. Zastavuju a vracím se pro něj. Na jedné straně se nalomilo už předtím a teď to ulítlo kompletně. Dávám plexi pod rolku a utahuju kurtou - cestou zpátky může pršet a bude se hodit. Kokpit bez plexi vypadá dost invalidně, tak sundávám alespoň samolepku expedice a dávám jí na stříbrný kryt kokpitu a ten šroubuju nějak nouzově do plastů a jistím to lepenkou. Pod sedlem mám pořád několik elektrikářských stahovacích pásek, pevnou stříbrnou lepicí pásku v plochém balení a další drobné věci na opravy a občas se to hodí, i když vezeme velké nářadí. Je to hned vyndané a nemusíme rozbalovat krámy v rolce. Milda se vrací - máme každý jen jedno zrcátko, ostatní jsou rozbitá, tak si nevšiml že jsem zastavil. Dál cesta vede opět kamením. Najednou zastavuje pro změnu Milda a ukazuje že je to v háji. Co se stalo? A hrome, přední kolo je prázdný. Slyšel prý jak to bouchlo. Asi praskla jedna z těch velkých boulí. Vzduch utíká více otvory, které se spojily do jednoho většího. Teoreticky by tohle mělo být pořád v limitu Ultrasealu ale ten je tady stejně účinný, jako kdyby tam byla limonáda. Zkoušíme jednu, pak i dvě ucpávky a knoty. Nic. Pořád to utíká. Tak kolo dolů a dáme tam duši. Máme jen jednu a koukám že na mém předním je jeden "nádor" o velikosti golfového míčku. To bude ještě zajímavé. Musíme zvolnit nebo nedojedeme. Ty pneumatiky jsme fakt podcenili. A já blbec nechal svojí přední náhradní duši v autě ve španělsku. Hned jak dojedu do Zagory, nechám tam dát u mechaniků nějakou duši jako prevenci. Sundáváme plášť z ráfku. Kdo sundával pevný offroadový extra vyztužený plášť v bezdušovém provedení rukou, jistě ví, co to je ze práci. Když je večer na krku, jste uprostřed pouště a nemáte další možnosti oprav, není to moc veselá situace. Všímám si narovnaných kamenů hned vedle našich motorek. Hrome. Citlivě říkám Mildovi, jestli si všimnul, že píchnul gumu uprostřed berberského hřbitova. Prý kecám. Tak mu ukazuju vyrovnané hroby všude kolem nás. Blíží se večer, zvedá se vítr s pískem a na obzoru je takové podivné kouřmo. Není nám moc příjemně. Určitě Mildovi píchnul kolo nějaký berberský duch, který toužil po naší společnosti. Zrychlujeme práci. Používáme boční stojánek mojí motorky jako stroj na sražení pláště z ráfku. Jde to báječně. Svlékání přes ráfek značně "vylepšuje" Ultraseal, který teče všude kolem. Ruce máme černý jako od sazí. Ale zase to přes Ultraseal pěkně slouzlo. Nemít malé montpáky s mírně zahnutými konci, asi bychom to z ráfku nedostali. Sundat ventilek. Nasadit duši, narvat pneumatiku zpátky a nezmáčknout duši vevnitř, kompresor, zkouška a šup s tím zpátky. Nasadit brzdiče, utáhnout imbusy a torxy a frčíme z ponurého místa. Za chvíli dojíždíme při západu slunce k metrovému násypu písku. Vítr to vyfoukal do ostré hrany. Naštěstí to někdo projel kolem - tohle bychom asi těžko bez lopaty vyjížděli. Pískové údolí projíždím bravurně a bez pádu. Milda se nějak dole zahrabal ale prostě zastavím až nahoře. Milda naskakuje a dojíždí a po dlouhé době mě chválí, že jsem to jel správně. Tak se ten písek třeba fakt naučím. Zvýšené sebevědomí, pořád denní světlo a do cíle kousek. Míjíme několik bivaků offroadistů ale ani nezastavujeme. Za hodinu bude tma a to bychom mohli zvládnout. Nejhorší písek je posledních 12km trasy, nám zbývá asi 20. Míjíme zavřený oplocený areál - exkurze na jezeru Iriki. Asi místní offroadové centrum. Jedeme víceméně po písku ale má to pevný podklad a to není nic těžkého. Nevidím už moc dobře - je docela šero. Zapínám všechna světla. Mlhovka mi nesvítí a ani neřeším proč, teď zjišťuju že nefunguje ani xenon. Kruci. Na sériová světla neumím jezdit - vůbec s nimi nevidím. Jak si člověk zvykne na xenon, je bez něj ztracený. Nedá se nic dělat. Proti nám jede krémový defender - dva černoši (opravdu černoši) a krásná běloška za zadním sedadle. Jsou z té oázy "výlety na Iriki" a vracejí se z MHamidu na noc. Prý to máme jen 10km. Přejí nám veselou cestu. V duchu si představuji, jak veselou noc asi musela mít ta holka s těmi dvěma sama v oáze. Jde to dobře, 10km zvládneme do úplné tmy. Jenže ouha. Po pár stech metrech přichází masakr písek. Poznáváme obávanou mouku dvounulku a u cesty jen chybí cedule "vítejte v údolí smrti II". Jedeme pomalu, střídavě padáme a zvedáme. Pochopitelně zčistajasna je noc - jak to tady bývá. Naštěstí při jednom pádu se něco vzpamatuje v elektrice a začne mi svítit xenon. To je dobře. Vidím alespoň do čeho jedu. Na předním světle mám centimetr písku a na xenon došáhnu a můžu ho čas od času očistit rukou. Nejhorší je, že vůbec nezvládám jízdu. Rozjedu to na jedna, vyskočím do stupaček, hodím tam dvojku a místo aby to pěkně jelo, se motorka začne dusit, ztrácí výkon a bez rychlosti končím v nějaké duně. Tak to je pořád. Slyším jak cvrčí ventily - je to téměř jasné. Máme mizerný palivo. V Zagoře jsem asi natankoval pěknou směsku. Nesmrdí to ani nestřílí do výfuku, jen to prostě vůbec nejede. Milda má stejný problémy. Zvažujeme jestli bivakovat tady nebo to nějak domlátit. Podle mé GPS máme jen asi kilometr k poslednímu waypointu cesty IK a pak je předpoklad, že by cesta mohla být lepší. Milda to napíchnul na GPS do posledního bodu M4 a je to tam asi 5km. Tímhle tempem přijedeme o půlnoci. Navíc jsme dost vyřízení. Domlouváme se, že zkusíme dojet do toho mého bodu a uvidíme. Je to opravdový očistec. Písek mám opravdu doslova všude. Vždycky jak jeden spadne, druhý ujede pěkný kus - jak motorky řvou, není slyšet houkačka toho druhého. Takže se střídavě vracíme pomoct vyhrabat kamaráda z pískovny. Chůze po tom je dost obtížná - noha zapadá až po koleno. Prostě hnus. Všude kolem skvělé duny, ve dne to bude asi lepší, my se bojíme jet přes kopečky rychle, protože netušíme, co nás čeká na druhé straně. Největší duny objíždíme po návějích kolem - jemnějším pískem. Noční offroad v písku, to je hardcore. Naštěstí je cesta jednoznačná a nebloudíme. Dojíždíme do bodu IK-36 a na obzoru vidíme světla. To bude MHamid. Já bych to tady zapíchnul ale Milda jak vidí světla, zase on by teď jel radši dál. Tak pokračujeme. Konečně po asi dalších dvou kilometrech začínáme sjíždět směrem dolů - vidíme cestu, takže můžeme jet trošku rychleji a tím pádem stabilněji. Vpravo míjíme nějaké offroad auta v bivaku u cesty, mají rozdělaný oheň. Do vesničky dojíždíme úplně vyřízení v jedenáct hodin večer. Posíláme SMS klukům do Zagory a hledáme nějakou otevřenou hospodu, kde bychom se trošku dali dohromady. Máme radost že se to povedlo. Hned u mešity je dřevěná terasa a stolečky u nějakého hotelu. Bereme to. Obsluha je neskutečně pomalá. Přijde nám že teprve šli zasadit mátu na čaj. Objednali jsme si vodu, pád čerstvě vymačkaných pomerančových džusů a čaj. Na záchodě se snažím trošku odstranit pískovou krustu z obličeje. Koukám do zrcadla a fakt se nepoznávám. Několik dnů se neholím a řekl bych, že ve vousech už se něco stačilo zahnízdit a že to tam žije vlastním životem. Voda po tom stéká bez valného efektu. Kolem očí mám bílou škrabošku od brýlí a jinak má tvář krásně žluto-bílo-šedý povlak. Bezva. Červená bunda je pochopitelně šedobílá, to je klasika. Zipy jsou zalepené od potu s pískem a nejdou otevírat. V Zagoře to zkusím osprchovat a uvidím. Milda udělal vyrvál na "baru" a obsluha se konečně zvedla a začali nám nosit pití. No asi jsme měli žízeň - každý jsme vychlemtali litr džusu s vodou a několik čajů. Hlad ani nemáme. Dostáváme SMSku od Petra že nám v Zagoře schovali večeři a čekají na nás na terase. Super. Vyrážíme na posledních dnešních 100km. Začátek je pískovo-prašná-asfaltka, která ale vede mezi zajímavými budovami, čas od času i osvětlenými. Odhaduji to na nějaké hotely. Prvních asi 20km neznáme, tak jedeme opatrně. Od přejezdu hor cestou z Tagounite už to známe a valíme to naplno. Teda co dovolí stav pneumatik a motorek obecně. Bez plexi se mi nejede moc dobře - z pouště pořádně fouká vítr s pískem a není to příjemný. Kolem půlnoci jsme v Zagoře. Na terase čekají s lahví nějakého dobrého vína kamarádi. Ti jeli okružní vyhlídkovou trasou přes Agoz a dolů údolím Draa a moc se jim to líbilo. Ve zkratce líčíme o co přišli. Schovali nám večeři a číšník je kupodivu ochotný a dokonce nám dává i pití a chleba. Prostě super. Dneska jsme najeli 430km a z toho asi 350 v offroadu. Skládáme poklonu účastníkům Dakaru, kteří jezdí dvojnásobky a večer ještě opravují motorky. Nechápu, jak to můžou vydržet. My jsme opravdu na dně. Jdeme spát do naší blešárny. Kluci opravdu dost trpí dietetickými obtížemi. Já mám přesně opačný problém a tak si ještě na noc klidně dávám jahodový protein, který šejkruju v PETce na pokoji. Nemá cenu se umývat. Postele plné součástek, oblečení a nářadí jsou stejně špinavé. Necháme to na ráno. Ještě že s náma nejsou žádný ženský. Ráno se pokusím oholit. Před spaním se mi podařilo odlomit kus krusty ve vousech na tváři. Vypadá to, že by to mohlo jít umýt benzínem :)

Pondělí 1. května 2006

Ráno jsme si asi hodinu přispali. Včera to byl masakr a zasloužíme si odpočinek navíc. Těším se na snídani. Kluci opět polykají černé uhlí, imodium, smectu... a já si dávám mix pomerančového džusu (fresh pochopitelně) s jogurtem a mátovým čajem apod. Nic nepomáhá. Cítil jsem se tuhle trošku jako že mám podrážděný žaludek a vzal si dvě tablety černého uhlí a to mě asi zabetonovalo. Nemám žádné potíže ale psychicky je to prostě divný, že už tolik dnů a nic. Ostatní pořád řeší opačný problém a to tak, že docela značně. Moje snídaně a jídelní kombinace jim přijdou naprosto nepochopitelný. Dopoledne mám jasný úkol - musím opravit motorku. Jedu do garáže k oblíbeným mechanikům. Jeden teprve vstává (bydlí v nedostavěném bytě nad dílnou) a ostatní přicházejí jak slyší zvuk motorky. Nemám moc času a rozděluju úkoly. Priorita číslo jedna je oprava plexi. Další bod je sehnat někde náhradní duši do předního kola, protože už nemáme, co bychom tam vrazili a zadní si šetřím na poslední offroad. Plexi je neřešitelné standardními prostředky. Všechny plasty a součástky zvedacího mechanismu (tobinátor) jsou na kusy. Tobinátor to ještě urychlil - je s ním mnohem větší nápor na plasty kokpitu a opravovaný kokpit tu zátěž prostě nemohl vydržet moc dlouho. Jeden ze dvou svárů prasknul. Takže jim ukazuju, že plexi chci flexou odřezat tak, abychom ho mohli přes nějakou gumu nebo molitan přišroubovat přímo na stříbrný horní kryt budky a dole ho připevnit za mřížku světla. Chápou a dávají se do práce. Další odjíždí na mopedu shánět vhodnou přední duši. A odborník - svářeč už vaří ulomenou patku kokpitu (tentokrát si zem drží sám pravou rukou a levou boduje). K dílně přijíždí parta asi pěti KTM. Vypadají drsně a mluví bezvadně francouzsky. Potřebují klíče na nějakou opravu a domlouvají se na večer. Dáváme se do řeči. Ptají se kde jsme jezdili a když slyší že jsme jezdili v poušti, mění postoj a slézají z motorek a kecáme (anglicky) o ježdění. Prohlížím si motorky - jedna je 620 Rallye, jedna 660 factory replika v dost dezolátním stavu a zbytek 525XC DR apod. Moc se v tom nevyznám a ty motorky jsou masivně upravené. Spíš mě zajímají vychytávky. Okamžitě si všímám že všichni do jednoho mají tlumiče řízení (rotační typ s nastavením pro nízkou rychlost) bez nástavci na brejlích. Všichni mají elektrické roadbooky a další rallye výbavu (IMO/ISO tripmastery) a na replice je originál GPS co používali jezdci na Dakaru ještě před pár lety (MLR). Nemají větší nádrže ale všichni mají mousse místo duší. Nejsou to žádní mladíci, odhaduju je kolem 40 let a víc. Vysvětluju že nebyl žádný pasivní pád ale že poškození na mé motorce je už ze Španělska a chvilku se bavíme o pneumatikách a o Maroku obecně. Jezdí sem několikrát za sezónu trénovat. Nevyzvídám podrobnosti. Za chvíli frčí pryč. Kokpit vypadá dobře, sice netrefili polohu šroubů napoprvé ale půjde to. Dole se přitáhne dvěma elektrikářskými páskami a bude to OK. Teď se shání dva delší šrouby, které by plexi utáhly do kokpitu. Mezitím se vrací mechanik na mopedu a veze novou duši. Pravda rovnou mi říká, že byla dost drahá - 150DH. Není to ideální rozměr ale půjde to. Další návštěva - přijíždí mladší motorkář s nějakou moc hezkou slečnou a na vozíku za 4x4 mají Yamahu WR450 v rallye modifikaci. Přídavné nádrže vykukují pod sedlovými plasty. Kokpit od Touratechu (IMO, malé IMO, elektrický roadbook, kontrolky), vysoký štítek. Koukám se jak je udělaný stromeček kokpitu - naprosto precizní práce. V roadbooku je navinutý itinerář nějaké trasy z Foum Zguid kamsi. Na vozíku mají složené asi 4 náhradní kola (brzdové kotouče zakrývají ochranné návleky s logem KTM, což vypadá docela pikantně). Řidič něco domlouvá s mechaniky a ti ho posílají dál po ulici doleva. Zapomněl jsem se zeptat, co hledal. Přijíždí Milda a popohání mechaniky do práce. Opět pracoval jen jeden a ostatní kecali nebo posedávali kolem. Mám žízeň, tak chci koupit nějakou vodu. Mechanici mě pouští dozadu do dílny, kde je pod schody z "bytu" na stole docela hezky vypadající buchta "bábovkového" typu. Docela bych si dal. Hned za domem z druhé strany je minigaráž s obchůdkem. Kupuju vodu o pro Mildu a nějaké sladkosti pro mladé mechaniky. Je to hotové. Motorka vypadá dost "sportovně" - plexi je mnohem nižší a má agreasivní úhel. Docela se mi to i líbí ale bude mi asi dost foukat do helmy. Doufám že cestou domů nebude moc pršet. Smlouvání o ceně opravy je krátké a jasné. 50% je ideální kompromis. Jako obvykle. Ještě se stavuju u obchodníka na hlavní ulici a po sáhodlouhém dohadování odcházím s krásnou látkovou taškou "somračkou", zdobenou hennou - "hospitalité" od přítele Abdula za propagaci jeho obchodu. Aby neřekl, kupuju si jednu malou broušenou zkamenělinu. Jeho příbuzný, který se tam ochomýtal a mluví lepší angličtinou, doporučuje netankovat ani na jedné benzínce ve městě, protože jsou prý vyhlášení, že do benzínu přidávají cokoliv tekutého - včetně vody a petroleje. Máme jet za město, kde je pumpa Shell, která patří jinému majiteli a prodává kvalitní benzín. Platíme v hotelu a nakládáme naše krámy na motorky. To je hrůza - člověk si dost rychle zvyká na ježdění nalehko. Přijde mi že motorka váží tunu. V hotelu chtěli vydřiduši extra 20DH za snídani. Za ty peníze jsem si měl dávat každý den nášup! Tankujeme na té shellce. Pumpař dělá nějaké ksichty, když chce Petr vyměnit nebo platit za dolary. To platilo dřív, že dolar je lepší než euro. Dneska každý chce jen euro a dolary mají špatný kurz a málokdo je vůbec chce. Pochopitelně v bance to problém není. Jenže je zavřená. Jedeme z města vyhlídkovou cestou směrem na Agoz a Quarzazate. Nádherná silnice, krásné scenérie v údolí Draa i při přejezdu hor. Tady by se vyřádil kdejaký motorkář na silniční mašině. Opravdu je to krásné. Jeli jsme tudy i před dvěma roky a silnice mi přijde opravená nebo úplně nová. Zastavujeme těsně před odbočkou do Quarzazate na jídlo v nějakém špinavém městě. U silnice jsou na "zahrádkách" před garážemi restaurace. Je to přibližně v pořadí: restaurace, prodejna koberců, restaurace, prodejna matrací, restaurace, prodejna polštářů apod. Bereme tu mezi prodejnou polštářů a matrací. Sedí tam místní a tak to nebude snad špatné jídlo. Jak šéf uviděl čtyři cizince, okamžitě připravuje tradičním způsobem stůl pro zahraniční (=majetné) hosty. Postup je vždy stejný - štěkne něco na sedící marokánce a vyhazuje je i s jídlem k jiným (částečně obsazeným) stolům a pro nás dává dohromady dva stoly. Objednávám si keftu v tajine (je to normální kefta - čufty z mletého masa s cibulí a vším možným) ale zapečené v misce od tajine. K tomu hranolky a nějaký chleba a salát. Klasika. Vedle za prodejnou matrací vidíme jak prodávají jakési koblihy. Chlapík sedí před sudem s hořícím ohněm, na něm má mísu s vyjetým olejem (asi - podle barvy) a hází do toho kroužky z těsta. Pohrabáčem, kterým reguluje oheň, hotové koblihy vytahuje z oleje, nechá chvíli okapat a prodává za 1DH kus. Super. To musíme zkusit. Kluci nejeví moc nadšení - dietetické potíže neustávají. Milda mě natáčí na kameru, jak to kupuju podruhé - poprvé to bylo jen na ochutnání. Chutná to spíš jako lívance ale je to moc dobré. K jídlu nějak kluci čuchají a něco se jim nezdá. Moje kefta je super. Milda radši navštěvuje záchod v hotelu přes silnici a já tam jdu pak taky - recepční mi mění nějaká euro za dirhamy. Pokračujeme na Ait Benhaddou. To je populární místo, velmi hezké a velmi turistické. Odbočuju ze silnice na návrší, které si pamatuju z minula a kde je skvělý výhled na údolí. Hliněný "hrad", který byl kulisou mnoha filmů (např. Mumie nebo Gladiátor) vypadá v zapadajícím slunci neuvěřitelně romanticky. Milda to komentuje slovy: "tak tady by mi dneska dala snad každá". Dost o tom pochybujeme ale romantické to tady fakt je. Sjíždíme do vesnice a hledáme ubytování. To není velký problém, protože jiné domy než hotely tady snad ani nejsou. Koukám po pravé straně - že v té hospodě, kde jsme jedli předloni, pořád mají ten berberský stan, kde jsme po obědě odpočívali s místními policajty. Řešíme otázku - kemp nebo hotel. Polovina týmu navrhuje hotel, druhá polovina kemp. Vedle silnice je kemp, který vypadá spíš jako hotel. Koukneme se na to. Bazén - a je rozhodnuto. Budeme spát tady. Pochopitelně že nám nabízejí pokoje a nemusíme spát ve stanu. Cena je přiměřená a zahrnuje večeři i snídani. Zastavujeme přímo před vchodem do pokojů. Máme i vlastní mini koupelnu s umyvadlem a záchodem. Sice je to oddělené od pokoje jen závěsem (záruka mimořádných audio zážitků pokud dělíte pokoj s někým, kdo má silné dietetické potíže, jako například Milda). Sprcha, převlíknout a jdeme se ještě projít kousek po cestě a podívat se na opevnění. Vracíme se akorát na večeři. V jídelně se povaluje docela početná parta maďarských turistů a turistek. Vedle nich sedí francouzský pár s dítětem, který okamžitě přejmenováváme na "taťka smažka a mamka smažková". Oba jsou v hippies stylu a je jim tak 40 nebo i víc. Jídlo je standardní, nic extra. Zdá se nám to tam nudné a hlavně maďarská parta je poměrně hlučná a tak jdeme ven. Koukáme okénkem do kuchyně, že se připravuje ještě ovoce, tak to se musíme vrátit. Pochopitelně drzí turisté zabrali zatím naše pohodlná polehávací místa u stolu. Vyhazujeme je a dáváme si bezvadný melounový chod. To bude pro kluky něco na průjem! V rohu místnosti sedí pár nových tváří. Dva mimořádně vysocí černoši s dredy a další podivní lidé. Aha, bude kultura. Jsou to bubeníci. Začínají se rozehrávat a přidávají se k nim další a další. I číšník, co nás obsluhoval, na basový buben hraje jeden z kuchařů atd. Bubnuje se na všechno možné a ještě další používají takové mini činely na prstech, které vyluzují dost transovní rytmus. Je to strašně chytlavé. Rytmus nabírá na tempu a není snad člověk v místnosti, který by se nepohupoval do rytmu. Jedna maďarka v modrém turbanu si vyloženě frčí. Koukáme na ní jak na televizi. Předvádí na židli a potom vestoje neuvěřitelné kousky - je to směs orientálního tance a úplně orgastických poloh. Má zavřené oči a jestli něco kouřila, tak chceme vědět co to bylo a kde se to kupuje! :) Po asi hodině mě třeští hlava a jdu si lehnout. Resp. ještě se snažím stáhnout fotky do databanky a píšu deník. Milda se vrací - pochopitelně že bubnovali nakonec všichni, kdo měli ruce a maďarská tanečnice prý tam ještě tancuje. Bude se mu o ní prý v noci zdát. Doporučuju mu v takovém případě soukromí za plentou na záchodě a upozorňuju ho, že mám k dispozici kompromitující video v mobilu, takže mu ode dneška nebudu říkat před místními "pane instruktore". To bylo tenkrát v písku, kde mi pomohl v údolí smrti a šel zpátky asi 500m abysme dostali motorku ze závěje a chtěl za to abych mu říkal "pane instruktore". Mimochodem, v každém hotýlku chtějí vyplnit nějakou přihlašovací kartu asi pro policii. Kladou děsný důraz na povolání a pokaždé tam píšeme něco jiného. Já jsem jednou fotograf, jindy cestovatel nebo obchodník. Milda si píše mechanik a nově také instruktor. Doufám že na hranicích nebudou mít fotokopie těch dokladů a nebudou chtít vysvětlit, co teda opravdu děláme.

Úterý 2. května 2006

Ráno po klasické snídani v jídelně kempu (t.j. chleba, máslo, džem, kafe, čaj a obvykle jogurt nebo nějaká buchta nebo palačinka) a zajíždíme po dlážděné uličce lemované krámky (maximálně turistická oblast - něco jakoby člověk jel Zlatou uličkou v Praze) přijíždíme k pláni před ksarem. Zespodu od řeky vypadá fakt impozantně. Jsme tam víceméně sami, na turisty je ještě asi brzo. Brodíme se na druhou stranu (minule v řece nebyla prakticky voda) a fotíme se před hliněnou nádherou. Efektní průjezd vodou zpátky a mezi první výpravou turistů s průvodcem vyjíždíme nahoru na silnici a vyrážíme zpátky na křižovatku se silnicí do Marakéše. Je to totiž nejbližší místo, kde se dá natankovat. První pumpa je zavřená, o pár kilometrů dál je otevřeno a tankujeme všichni na náš asi poslední marocký offroad. Vracíme se zpátky po silnici do Ait Benhaddou ale jen projíždíme. V další vesnici je také krásný ksar po levé straně ale dnes koukám že se tam natáčí film. Spousty satelitních antén, kateringový vůz, kabely všude kolem, světla a odrazné desky atd. Jen projíždíme okolo. Za chvilku cesta končí a začíná moc krásný úsek po svazích divokého údolí s oázami a hliněnými domečky dole. Minule jsme to jeli na dva dny a spali na nejvyšším místě na návrší, které připomínalo měsíční krajinu. Dneska doufáme že to projedeme v pohodě za dopoledne a k večeru budeme v Marakéši. Projíždíme první větší brod. Tady jsme tehdy potkali dvojici motorkářů z Ceuty na Yamaze XT a výrazně se zkamarádili přímo uprostřed cesty (jim chutnala naše slivovice, nám jejich sušené rostlinky, které jsou v Maroku doslova všudypřítomné - myšleno ne že rostou všude ale že je každý má). Dneska je brod plný vody. Jedu první a projíždím ho po pravé straně. Není to nic náročného ale nerad bych jel celý den v promáchaných hadrech. Kameny v brodu jsou docela velké a klouže to. Zastavuju u kraje cesty a fotím ostatní. Milda natáčí na video. Petr s Pavlem volí efektnější průjezd hlubší vodou a zejména Petr je mokrý tak do půl těla. Naštěstí je krásně a uschne to brzo. Na obloze jdou ale dlouhé mraky (zapomněl jsem jak se jim říká), které obvykle znamenají změnu počasí. Navíc mě v noci bolela hlava a to je nejspolehlivější barometr. Stoupáme po prašné a úzké cestě pokryté naprosto bílým nebo okrově zabarveným prachem. Ta bílá je tak intenzivní, že z toho až bolí oči i přes zabarvené sklo brýlí. Údolí dole je fantastické. Vodu rozvádějí po úbočí pomocí hliněných kanálů a napájejí z nich malá políčka a palmy. Tráva je tak zelená, že to je až neuvěřitelně kýčovité. Zelené oázy doplňují teplé odstíny skal, modrá obloha a občas cihlové nebo žlutě zbarvené hliněné domy a celé soustavy obydlí. Častou stojí v neuvěřitelných místech vysoko nad srázy. Na každém metru by se dalo zastavit a fotit a každá fotka by byla skvělá. V protisměru začínají jezdit auta. Jsou to až na naprosté vyjímky krémové Defendery řízené marockými řidiči, které vezou turisty z měst na prohlídku Ait Benhaddou a dál do Quarzazate. Využívají pochopitelně celou šířku cesty a motorky naprosto ignorují. Jen vyjímečně se je dá předjet - i když člověk troubí a najíždí aby byl vidět. Málokdy uhnou. V protisměru jim nic jiného nezbývá ale je lepší se jim klidit z cesty. Vyhýbají se takovým způsobem, že být turistou uvnitř a sedět na straně údolí, asi bych potřeboval balík pemprsek. Viděl jsem jednoho experta jak se vyhýbal a dvěma koly jel po balvanech na kraji srázu a auto bylo v tak 40 stupňovém náklonu. Magoři. Ale dole žádné vraky nejsou vidět, tak to mají asi najeté. Jedeme pochopitelně opatrně - pneumatiky hrozí každou chvíli dalším defektem, vezeme kufry a na cestě je občas dost kamení a nemá smysl zbytečně zkoušet, co zdevastované Karoo ještě vydrží. Jenže co čert nechtěl - dojíždí nás Petr - Pavel má problém se zadní brzdou. Zrovna stojím na místě, kde je po straně malý plácek, kam se dá uklidit motorka z cesty. Tak tam parkuju a pěšky se jdu podívat, co se stalo. Na 1200GS se uvolnil celý zadní brzdič a vletěl do kola. Jsou vytržené nějaké dráty, nic kritického. Horší je, že se ohnul celý držák brzdiče a zdeformoval se brzdový kotouč. Odhadujeme to na špatně utažené šrouby, které brzdič držely, protože utržené nejsou. Každopádně to musíme nějak vyřešit. Na cestě je provoz a nemůžeme to celé zablokovat. Zatím stojíme uprostřed. Naštěstí nám některý ze strážných andělů (to musela být taky šichta) posílá záchranu. Za námi zastavuje tmavý Defender s franzouzskou posádkou (celá rodina snad i s babičkou) a řidič během vteřiny hodnotí situaci a vytahuje z auta obrovskou bednu plnou nářadí. Má tam snad i soustruh. Z krabice vysypal několik kilo šroubů a nachází dva, které budou držet brzdič na místě. Je potřeba srovnat patky brzdiče a trochu vyrovnat kotouč. Milda odstraňuje pár vytrhaných zbytků drátů a franzouz obrovským hasákem rovná patky. Za námi i před námi už zastavují krémové defendery a řidiči dost nadávají že je zdržujeme. Musíme odsud vypadnout. Nějaký mamlas v černém Mku Mercedes nám radí ať se vrátíme, že to není cesta pro motorky, že tam dál jsou těžké úseky v kamení atd. Posílám ho do háje s tím, že už jsme tu cestu dávno projeli a bylo to v noci. Domlouváme se že dojedeme do nejbližší osady a tam to líp opravíme. Není to daleko a Pavel pokud možno nebrzdí. Zastavujeme stranou u nějaké hliněné chatrče a za přihlížení poloviny obyvatel vesničky opravují brzdu. Otázka je - jak narovnat kotouč. Deformace je příliš velká a plovoucí brzdič má jen omezený rozsah pohybu a tohle by drhnulo. Nejdřív je napadlo srovnat to trošku kladivem. Chtělo by to bouchat přes nějaké dřevo. Potvrzuje to mojí domněnku, že v Defenderu má opravdu kompletní výbavu a vytahuje tak čtyřkilové kladivo a na střeše hledá trámek. Teď jsem si všiml, že na streše Defenderu se vezou dvě malé děti. Jen tak tam seděly. No to je masakr. Tomu říkám hardcore rodinka - offroad fakt v krvi. Jedno podává tátovi půlmetrový trámek a Milda za chvíli mláti kladivem do kotouče, který nějak podpírají z druhé strany. Trošku se to srovnalo. Nastupuje druhá fáze. V krabici s nářadím (že by sériová sada k Defenderu?) jsou nalezeny sikovky s asi metrovou délkou. Společnými silami rvou kotouč proti ohybu. Nemůžu si nevzpomenout na odpověď jednoho českého cestovatele, který v jistém firemním časopisu v odpovědi silně nezávislého článku o cestování na motorkách odpověděl, že "na svých cestách spoléhá na širokou síť servisů BMW a proto nepotřebuje žádné náhradní díly". Jestli ten kotouč rupne, tak jsem zvědavý, jak nám uprostřed hor někdo pomůže. Odlehčuje to náladu. Franzouz nechápe čemu se smějeme, tak mu to říkáme. Taky se směje a říká že Defender je taky mimořádně spolehlivý a také spoléhá na skvělou servisní síť a pro jistotu si vozí i svůj svěrák a svářečku :) Kluci se dávají do řeči s jeho rodinou. Prý ho opravy aut (a zjevně i motorek) strašně baví a že to je přesně něco pro něho a moc rád na cestách lidem pomůže. Navíc to má asi v krvi, protože je záchranář a jeho syn je hasič - specialista na chemické havárie, přesně to samé, co dělá Petr a Pavel. Takže si hned mění adresy. Motorka je provizorně opravená. Brzdič sice bude lítat ze strany na stranu, kotouč rovný být nemůže ale je to v pohodě, půjde s tím jezdit. Kluci záchranáře odměňují nádherným firemním nožem z výzbroje speciálních jednotek. Má z něj evidentně radost a oni jsou rádi, že se to povedlo. Každopádně materiál je dobrý - nic neprasklo a šlo to ohnout zpátky a dojet s tím, takže tohle bych u 1200GS hodnotil velmi kladně. Pokračujeme dál v cestě. Stoupáme po kamení na kopec, kde jsme minule spali. Cesta je náročnější ale naprosto v pohodě. Dál cesta vede víceméně pořád dolů. V jedné vesničce míjíme stolečky u café, kde jsme tenkrát snídali olivový chleba s olivami a olivovým olejem a kamarád se přiznal, že jediné co opravdu nesnáší jsou - olivy. Teď se tady rozvaluje posádka toho auta, co mi říkali že to není na motorky. Pochopitelně projíždíme kolem ve stupačkách a maximálně efektně, aby pochopil, že BMW není Mercedes a my projedeme všude. Dojíždíme k brodu na konci offroadu a po pravé straně vidíme nějakou hospodu. Máme žízeň a chtělo by to trošku odpočinek. Stavíme u vchodu - vedle nějaký stařík prodává veliké pytle s nějakým zrním přímo z náklaďáku. Předpokládám že vesničané to dál vezou na chudácích oslících. Někteří jsou tak přetížení, že to je až neuvěřitelné. Viděli jsme to v Ouzzane - nakládají na ně takový metráky, že bych se to bál odvážet leckterým autem. Před hospodou je postavený krásný stan ale nějaká turistická parta tam má nějaký brífing - mají tam stojan s mapou a nějaké soutěže nebo co. Sedáme si do jídelny, kde je příjemně chladno a dáváme si pití. Na jídlo nemáme chuť. Trošku odpočinutí vyrážíme do hor - cesta je nejdřív rozbitá asfaltka s šotolinovými úseky. Potom se to zlepší a je to klasická česká okreska. Ovšem ta krajina kolem je ultramegamasakr. Stráně s fenomenálně zelenou trávou jsou plné kvetoucích kytek. Do toho žluto-oranžovo-červené skály, tmavě modré nebe a na obzoru zasněžené vrcholky Atlasu. To je fakt motorkářský ráj. Jedeme naprosto jak v Easy Rideru. Milda si opět dává nohy na válce a ukazujeme že jako držíme vysoká řídítka atd. Prostě paráda. Projíždíme vesničku Telouet a po kvalitní silnici stoupáme nahoru směrem k průsmyku Tizi n Tichka do výšky asi 2300m. Na téhle straně hor je krásně ale z druhé strany vidíme jak se do našeho údolí převaluje mlha. Celý vršek je v mracích. Asi to bude výškou. Pochopitelně se citelně ochlazuje. Dole bylo před chvílí nad 30C a tady klepeme kosu lehce pod 10C. Ochlazení o 20C během půl hodiny není příjemné. Nahoře se oblíknu. Napojujeme se na hlavní a přesně ve stejném místě, kde před dvěma roky postávali prodavači napodobenin minerálů - postávají ti samí lumpové a jak čekáme na přednosti v jízdě, strkají nám svoje fejky. To určitě. Dojíždíme do průsmyku. Neprší ale nemá to k tomu daleko. Plácek je obklopený malými obchůdky - převážně kameny. Čekám kdy se ozve "dóbry dén - nený to dráhé" ale dotyčný obchodník s jazykovými schopnostmi (znám z minula ten trik) má asi siestu. Zato přichází berberský prodavač z jiného obchůdku a ptá se jestli nemáme prášek na bolení hlavy. Dávám mu jeden z Ibuprofen (tentokrát jen 200) z kapsy. Děkuje a zve nás do svého kvelbu, že dostaneme dárek za ten prášek. Nová taktika ale funguje - prášek za kamínek. Tak proč ne. Chvilka odpočinku nevadí. Dává mi opravdu malý neopracovaný kámen se zkamenělinou. Pochopitelně jsem neodolal a koupil si malého a většího velblouda z mramoru a alabastru. Moje cena byla daná stavem hotovosti v řádu asi 35DH v kapse a tak jsme se po krátkém dohadování dohodli (byla to asi třetina jeho nabízené ceny) plus dvě krabičky cigaret. Ještě přidal nějaké neopracované kameny - sádrovec a kousek něčeho s lazuritem. Balím to do novin a ukládám do kufru a už začíná krápat. Není to na nepromoky - pořád myslím že to je jen v horách. Cesta z průsmyku je minimálně ekvivalentní nejlepším alpským průsmykům. Ovšem ne v dešti a na zdevastovaných pneumatikách. Dojíždím s Mildou do první vesničky dole a čekáme na ostatní. Dlouho nic a pak jede jen jeden - druhá R1200 má defekt v přední pneu. Vracíme se kousek zpátky do zatáček. Petrova motorka stojí na šotolině u krámku s kameny. Milda zjišťuje situaci a vypadá to blbě. Zalepená díra z M5ky nevydržela a utíká to tudy. Zkoušíme to zalepit ještě jednou, pak dvě záslepky a knot ale nejde to. Milda sakruje ale nedá se nic dělat. Kolo dolů a nasadit duši. Je to už po této cestě rutina. Chvilku zevluju kolem ale kluci se to taky chtějí naučit a vyzkoušet si to, tak jdu ke krámku. Prodavač je moc sympatický berber a nabízí nám že udělá pro celou partu čaj. Tak tomu říkám odhad situace. Nic lepšího nabídnout ani nešlo. Dokonalé. Sundávám z kufru flašku s kvalitní vodou (jinak by čaj pochopitelně uvařil z vody z potoka), děkuje a pouští malý plynový vařič v rohu kumbálu, kde evidentně i spí. Má tam hezké kameny, řekl bych že všechny jsou pravé. Mezi nimi i pár věcí z alabastru, které jakoby sem vůbec nepatřily. Udělám mu kšeft. Utrácím pět euro a opět nějaké cigarety a kupuju malou alabastrovou krabičku a hlavičku nějakého vysmátého chlapíka. Balí mi to do novin a já nestačím zírat. Koukám na ty noviny jak spadlej z višně. Odkdy berberský prodavač kamenů balí suvenýry do MF Dnes? Koukám na ten půlmetrový štos a jsou to samé české noviny - asi tři roky staré. Dokonce i reklamní letáky supermarketů apod. Prý mu to tam nechali lidi z nějakého českého autobusu aby měl zásobu. Docela mi to přišlo legrační a vyfotili jsme ho jak sedí na židli před obchůdkem a "jako" čte české noviny. Čaj je hotový a opravdu bodnul. Kolo je taky spravené a můžeme pokračovat. Loučíme se s příjemným staříkem a jedeme směrem Marakéš. Mraky houstnou a jak stoupáme do dalšího kopce, vjíždíme do tak husté mlhy, že nevidím motorku před sebou. To je masakr. Zapínám všechna světla a doufám, že nás netrefí nějaký náklaďák. Pochopitelně už docela prší ale dá se to vydržet. Spíš je hrozná zima. Projíždíme horama a v jednom momentu už lije jako z konve. Zastavujeme až za delší dobu u prvního místa, kde se dá trošku schovat - opět prodejna kamenů. Prodavač je příjemný, vůbec mu nevadí když se převlečeme vevnitř. Má tam opravdu krásné věci - geologové Petr a Pavel vysvětlují co je který kámen zač a neodolám a kupuji nejlevnější ukázku zeleného malachitu a lazuritu. Stálo to pár korun ale prodavač je rád. Dávám mu opět krabičku cigaret - mám jich víc, než bylo potřeba. Cesta do Marakéše je nuda. Jediným zpřestřením jsou vesnice u silnice, kde panuje docela ruch - na oslíky se nakládá nakoupené zboží, mimořádně zajímavě vypadají dílny - opravny motorů zejména. Do Marakéše přijíždíme z trošku jiného směru než tenkrát a bojím se projet prvním okruhem kolem mediny. Minule jsme zůstali trčet ve stále se zužující ulici a museli jsme se vracet. Raději to velkým obloukem objíždíme. Orientačním bodem je mešita s šibenicí ale tu není vidět. Jediná adresa kterou si pamatuju je tradičně - avenue Mohammeda V. Dojíždíme ke královské zahradě a paláci a potřebujeme to buď projet nebo objet. Vjíždím do jedné brány v protisměru a zastavuju u uniformovaného policajta. Velmi ochotně a dobrou angličtinou vysvětluje že máme projet pět bran rovně a za tou pátou odbočit doprava a přijedeme tam, kam potřebujeme. A taky že jo. Přijíždíme po avenue Moh.V. k pěší zóně u náměstí Djemaa el Fna, což je prakticky ideální místo pro návštěvu mediny. Policajta se ptáme na nějaký hotel z průvodce. Radí nám jiný hotel kousek odsud a doporučuje nechat motorky v moto parkingu asi 100m po pěší zóně. Jdu s ním na průzkum. Parking je super. Jsou tam jen skůtry a pár aut ale na noc se zamyká a vypadá to docela dobře. Hotel je na druhé straně - jdeme přes kavárnu, restauraci na ulici vzadu a dalším vchodem dovnitř. Ve špinavé recepci připomínající socialistické hotely ze 70-tých let, sedí namyšlený arab ve sněhobílé košili. Kouká na mě jak na ufona (tradičně). Ani se moc nedivím. Jsem ve špinavém moto oblečení, zarostlý, ušmoulaný v obličeji z ranního offroadu a deště cestou. Chápu. Snažím se zjistit stav - pokoj za rozumnou cenu včetně večeře. Je mu jedno jestli jí chceme nebo ne, je v ceně. Pokoj je OK. Vracím se pro kluky. Bereme to. Milda testoval zatím hotel naproti ale je 2x dražší. Ptám se policajta, jak mám pěší zónou najet do parkingu. Směje se a dívá se do nebe. Chápu. Projíždíme davem lidí a parkujeme v podzemí. Radši pořádně zabezpečujeme motorky a odnášíme většinu krámů. Na recepci hotelu ovšem ledová sprcha - a to doslova. Neřekl nám že neteče teplá voda. A nechce dát slevu. Tak to by nešlo. Milda s ním vyjednává ale jsme mu vyloženě u ... Na závěr nám řekl, že jestli se nám to nelíbí, máme jít jinam. Tak jo. Nejsme tady vítaní. Milda se vrací z krátkého průzkumu a stěhujeme harampádí do hotelu o ulici vedle. Pokoje jsou jak z třicátých let, poslední údržba byla jistě někdy před válkou ale to je OK. Teče teplá voda ve společných umývárnách a mají evropské záchody. Co chtít víc? Výhled máme na bordel na střechách okolo a desítky satelitních antén. Nevadí. Jde jen o přespání. Natahuju přes místnost jednu kurtu RockStrap a navazuju na ní další a na vzniklé lano věšíme naše promočené hadry. Sprcha a jdeme na večeři a prohlídku mediny. Vyrážím ve vojenských nepromokavých botách (vezl jsem je jen kdyby nám někdo ukradnul ty enduro boty, aby se dalo dojet) - vypadá to že bude mokro a budou se hodit. Beru i bundu od nepromoku a armádní pouštní klobouk, který mi výborně slouží už léta - v horku chrání proti slunci a v dešti nasákne ale dál pak vodu nepropouští. Kluci vyrážejí trošku moc nalehko - dokonce jen v sandálech. Přijde mi moc zima. Milda jde v modrobílé BMW bundě. Chodí v ní všude a nedivil bych se, kdyby za rok byly tyhle bundy v každém marockém obchodě, protože oni kopírují všechno (žádné tenisky co jsme viděli v Maroku nebyly originály - všechno napodobeniny) a třeba si budou myslet, že je to v Evropě móda :) Já bych si šel prohlídnout medinu a pak na náměstí povečeřel nějakou tu keftu u stánků. Kluci mají hlad a navrhují opačný postup. Takže si dáváme u jednoho z milionu grilů s lavičkama docela bohaté menu. Teda já se nežinýruju - ostatní si dávají jen kebab a nějaké saláty apod. Protože jsem asi pět dnů nebyl na záchodě, kombinuju všechno možný a doufám, že se to konečně povede. Ostatní mají pořád ty samé obtíže a tak jsou trošku spíš na dietě. Spouští se slušný liják. Naštěstí jsou nad stánky igelity a neprší na nás. Po jídle tradiční dohadování za kolik že jsme toho snědli atd. Trošku se s ním hádáme, protože nám napočítali i věci, které jsme si neobjednali. Typicky salát - přinesou ho a vypadá to jako že je gratis ale opak je pravdou a je pěkně předražený. Když si ho člověk objedná z menu, stojí polovinu. Musí se říct, že to jsme si neobjednali a nebude to platit. Stejně to je vždycky stejné - snaží se vydělávat za každou cenu. Tenhle byl fakt nepříjemnej. Dávám si fresh džus u jednoho z řady stánků - kupodivu Milda taky. Pochopitelně přistihneme prodavače jak sice lisuje čerstvé pomeranče ale za pultem nalévá do sklenice džus z konvice. Tak to známe (z minula). Naředěný 1:1 vodou. Kdepak. Pěkně znova a aby bylo vidět, že dostaneme jen šťávu. Směje se a je mu jasné, že jsme ho prokoukli. Pochopitelně odplata za "kombinaci" přichází u Mildy záhy a hledáme vhodný hotel s WC. Vyřízeno a jdeme do mediny. Je už dost pozdě a spousta krámků je zavřená. Nemůžu se bez mapky mediny zorientovat - chtěl jsem najít krámek kde prodávali rovníkové věci ale vzdávám to. Navíc kluci jsou z mediny otrávení, nelíbí se jim tady. Moc lidí, moc turistické, moc špinavé a taky to počasí je špatné. Zkrátka to nesedlo. Tak si ještě v kavárně na rohu náměstí dáváme moc dobré kafe a nějaký dezert a jdeme do hotelu. Cestou kontrolujeme motorky v parkingu a ujišťujeme se, odkdy mají zítra otevřeno a radši platíme dopředu parkovné, aby ráno nebyla cena desetinásobná. Původně jsme chtěli zajít na Place de la Liberté k McDonaldu, chtěl jsem klukům ukázat, jak vypadají opravdové marocké sexbomby, pro které je McDonald něco jako prestižní a módní restaurace u nás - ale v tomhle počasí na to není nálada. Ještě vyplňujeme vrátnému nebo recepčnímu ubytovací lístky. Já jsem dneska "cestovatel" a milda si píše "šéfmechanik".

Středa 3. května 2006

Ráno vstáváme do celkem pozitivně vypadajícího počasí. Z okna hotelu vidíme přes střechy modrou oblohu a hned je veselejší nálada. Vyrážíme na snídani do nejbližšího bufetu v ulici, kde prodávají nějaké ty jejich palačinky z listového těsta (mega mastné) a ostatní běžné věci co jsou v Maroku k snídani skoro všude. Je dost plno, kolem sedí hodně místních co vypadají že snídají cestou do práce. Pokukují po nás ale vypadají že jim tam nevadíme. Máme "civil" a tak nejsme jak ufouni v moto hadrech. Po snídani už je vidět, že se zase začíná zatahovat. Je to pech ale nedá se nic dělat. Jsme domluvení, že když bude hnusně, pojedeme směrem k moři a na sever po západním pobřeží na Casablancu a Rabat. To je mimořádně nudná a nezajímavá cesta ale po rychlých a kvalitních silnicích a dálnicích. Když by to vypadalo že je nad Atlasem hezky, pojedeme vyhlídkově na Beni Mellal, Khenifru a Azrou, tedy po severním úbočí Atlasu. Jsme teď víceméně dost na jihozápadě a musíme jet na severovýchod. Cesta po západním pobřeží se horám prakticky úplně vyhne ale je delší. Ještě než si vyzvedneme motorky v parkingu (musíme chvilku čekat, jsme tam dřív než hlídači), začíná krápat a tak je to jasné - jedeme směr Rabat a pak se uvidí. Cesta je ultra mega nuda. Naprosto hnusná krajina, rovina a zataženo s občasným deštěm. Silnice sice kvalitní ale cesta pořád neutíká. U Casablancy najíždíme na kus placené dálnice - dá se tam jet rychle a poplatky jsou symbolické. Za mýtem potkáváme dvě dvojice policajtů na BMW (starší RT). Jsou příjemní, rádi se s námi fotí. Říkají že prý v Rabatu je servis BMW motorek ale nejspíš to bude jen dílna pro policii a ne pro veřejnost, protože BMW nic takového nikde nepíše a nejbližší oficiální servis je v Algeciraz nebo Malaga. Malá poznámka - prakticky nikdy jsme neviděli jinou policejní motorku než BMW a policajti nás téměř bez vyjímky vždycky zdravili nebo odpovídali na pozdrav, který má našinec tak nějak "v krvi". Je to hrozně nepříjemný, když se jede třeba ve Španělsku, kde se nikdo nezdraví a člověk automaticky zamává a druhá strana nereaguje. Než si na to zvyknu, vždycky mi to trvá. Motorkáři- cestovatelé se i v Maroku pochopitelně zdraví bouřlivě ale příjemně překvapí i pozdrav od policajtů. Každopádně s marockou policií máme jen dobré zkušenosti. Mám pocit, že letos bylo mnohem víc kontrol na silnicích. Téměř v každé větší vesnici je hlídka před a za městem a staví snad každé projíždějící auto. Buď to jsou dopraváci nebo obecní policajti nebo četníci (ti mají nejlepší auta a respekt budící uniformy a vybavení). Vždycky nás ale nechali volně projet a jen ukazovali ať frčíme dál, obvykle když jim člověk poděkuje pokýváním hlavou tak zasalutují nebo taky zakývají na pozdrav a když člověk občas zapomene a zamává levou rukou (což Berbeři v horách - typicky i děti - berou jako těžkou urážku a reagují na to vypláznutím jazyka), tak jim to nevadí a stejně na pozdrav odpovídají. O vstřícnosti policajtů ve městech vůbec nemluvím - mám pocit, jakoby měli přímo nařízené pomáhat bloudícím cestovatelům. Letos zkrátka místní policie dostává od nás pochvalu. Počasí je víceméně stabilní - sice není hezky ale na dlouhé přesuny je to možná i lepší než když je 30C. Petr s Pavlem jedou stabilní stovkou. Já se můžu nudou ukousat a přijde mi to na špičkové silnici pomalu. Trháme se s Mildou a jedeme kousek napřed - asi tak 130kou ale při téhle rychlosti mi to nějak prostě líp utíká a líp se mi jede. S Mildou jsme sehraní - máme skupinovou jízdu nacvičenou za léta ježdění s SCRC a prostě přesně vím, co ten druhý kdy udělá, jak si vyjede, jak a kdy začne předjíždět, kdy mi dá znamení že naproti nic nejede atd. Kluci s náma nejezdili a jsem dost nervózní když mění přede mnou pruhy, jedou za sebou v jedné stopě apod. To vyježdění je docela znát. Měl bych asi jet spíš pomaleji - ta moje přední pneumatika je na vyhození a Mildova není o nic lepší ale celkem věřím, že to dojedu. Dojíždíme k městu Kénitra nad Rabatem a rozhodujeme se, kudy pojedeme dál. Máme možnost jet na Meknés nebo Fés a přespat tam a zítra dojet na severní pobřeží. Je to ale jízda do trojúhelníka - museli bychom jet přímo na východ a pak zítra na sever. Druhá možnost je jet směrem na Severovýchod na Ouzzane (to je to město, kde jsme spali hned první noc po příjezdu do Maroka). Tam to známe a známe i cestu přes Chefchaouen a Tetouan do Ceuty. Trápím se tím celou cestu - chtěl bych se ještě podívat nějak, kde to neznáme. Ve Fésu jsme sice byli ale ne ve starém městě, neznáme to tam a má to být krásné historické město se zajímavou medinou. Totéž Meknés. Zkouším to navrhnout - že bychom mohli navštívit jedno z těch měst, prohlédnout si ho večer a zítra jet rychlejší nebo pomalejší cestou do Ceuty, podle počasí. Petr a Pavel jsou trošku nerozhodní. Třeba by si také rádi něco koupili ale asi je odradila medina v Marakéši. Bojí se, že to bude to samé - mumraj, špína, obtěžování prodavači atd. A zítra by to bylo o takových 150km víc do Ceuty. Přijde mi jako že je to jedno a že šance na prohlídku nového města tohle snadno vyváží ale narážím na tuhý odpor Mildy. U něj je to jasné - nejlépe již známou cestou, spát tam, kde to známe a rychle na sever. Kdepak uličky nějaké mediny, vůně (nebo smrad?) z grilů, hluk z tržiště atd. Je po sportu a tak trochu ztratil zájem a táhne ho to domů. Rozhodující se zdá být těch pár set kilometrů zajížďky a tak prohrávám hlasování 1:3 a jedeme do Ouazzane. Zastavujeme se na jídlo v první nebo druhé vesnici u okresní silnice. Docela bych si dal pečené čufty z čerstvého masa, které visí u stánků s grily ale kluci raději nějakou méně "adventure" variantu. Tipuju to, že to je díky stavu jejich zažívacího ústrojí, které se hlásí v pravidelných - asi hodinových intervalech a podle jejich slov můžou v daném místě rovnou zavolat protichemickou jednotku. Já jsem v pohodě - sice na záchod chodím ale jen si přečíst něco v průvodci. Nic mě nebolí, tak menší nebo větší experiment s jídlem nemůže uškodit. Vybíráme tedy klasiku - tradiční pult s kovovým truhlíkem s dřevěným uhlím, vystavené saláty ve vitríně a pět špinavých plastových stolečků před nějakou začouzenou garáží. Plno místních = dobré a nepředražené jídlo. Jako vždy obsluha nekompromisně vyhazuje nějaké posedávající místňáky a uvolňuje nám dva stoly. Dávám si pochopitelně keftu a salát a ještě něco. Bylo to skvělé, opravdu velmi dobré jídlo. I kluci si to chválí. Při odjezdu vidíme jak po silnici jde místní žebrák - nemá nohu, místo ruky pahýl a je celkově zbědovaný. Jde s ním nějaký kluk a okukují naše motorky. Při odjezdu na nás kouká ale směje se. Přišlo mi ho líto a tak zastavuju, vracím se a dávám mu peníze co jsem měl po kapsách. Líbilo se mi, že u nás nežebrali. Frčíme směrem na městečko s dlouhým názvem Souk-el-Arba-du-Rharb a po horské silničce do Ouzzane. Krajina tady je moc hezká a jede se nám pěkně, i když není hezky a válí se mlha a poprchává. V Ouazzane je na ulicích snad celé město. Takové davy nejsou v Praze na Karlově mostě ani v největší turistické sezóně. Tohle město večer opravdu žije. Projíždíme uličkami a rovnou míříme do našeho známého hotýlku v centru. Pochopitelně že mají volno a dostáváme naše pokoje. Rovnou jdu o ulici vedle pozdravit Džamala a zeptat se, jestli si u něj můžeme nechat motorky na noc. Hrome, jejich ulice je celá rozkopaná a před garáží má metrovou strouhu. Dělají tam elektriku. Džamal je doma - má na návštěvu kámoše z Evropy. Světe div se - přijel na BMW R1150GS. Jak jinak :) Pracovně ho označujeme "evropská spojka" - nejsem si totiž jistý, čím přesně se Džamal a jeho rodina živí ale vzhledem k tomu, že mají "malé hospodářství v pohoří Rif", tak si nedělám iluze o tom, co tam pěstují :) Každopádně Džamal je jako vždy v pohodě a vysmátej. Prý se nemáme strachovat - než sundáme věci z motorek, zařídí vjezd do garáže. A taky že jo - přijíždíme za dohledu prakticky celé ulice a - do garáže máme najet po dvojici prken, která k sobě provizorně přitloukl truhlář odnaproti. No - kdyby se to propadlo nebo se člověk netrefil, tak je tady dost čumilů, aby motorku vytáhli z jámy. Vjíždíme dovnitř jakobychom takhle najížděli doma denně. Rychle padáme pryč - chceme zajít na jídlo a podívat se po nějakých suvenýrech. Počasí se totiž zlepšilo a městečko nám přijde mnohem hezčí než minule. Petra s Pavlem odchytil nějaký prodavač koberců (Ouazzane žije z výroby koberců, přehozů na postele a také z oliv, které se v okolí pěstují). Radši bych si něco vybral sám - nevěřím těmhle lidem, že to nejsou jen zprostředkovatelé. Vede nás do mediny na kopci. Je fakt krásná. Naprosto historické místo - úplně kouzelné. Pochopitelně - všechno je v hrozně dezolátním stavu ale má to svůj půvab a neuvěřitelnou atmosféru. Z mraků vykukuje zapadající slunce a uličky mediny dostávají neopakovatelný ráz. Fotíme kdejaký roh a líbí se nám to. Konečně jsme u "factory" na koberce, která prý mu patří. Takže upřesnění - továrna se skládá z jedné místnosti s neuvěřitelně hrozným starým stavem, u kterého pracuje nějaká paní a zdraví nás. Přes spleť chodbiček a schodů nás vedou dál do domu - nahoru, kde je uprostřed domu jakási hala, kde nás posadí a prezentují své výrobky. Opravdu mu teď věřím, že to je jeho "factory". Paní ukazuje jejich vzory a docela hezké berberské koberce. Vozí je prý na trh a dál do Fésu, kde se prodávají v obchodech. V Ouazzane se prý všechno prodává takhle doma, není tady tržnice na koberce. Jenže většina z nich je dost velká. Mě by se líbilo něco malého. To je pro ně nezajímavé - čím větší, tím lepší. Ukazují nám všechno, co mají. Nakonec nás pán vede do mediny do nějaké prodejny antik, kde mají také malé koberce. Vybírám si něco pro sebe a prohlížíme si všelijaké staré harampádí, co tady mají. Prodavači sledují v televizi fotbal - francouzskou ligu. My to pochopitelně z arabských nápisů na obrazovce ani nepoznáme. Vracíme se ještě do té dílničky a Petr s Pavlem kupují každý nějaký kobereček nebo přehoz pro sebe. Vybírám si taky jeden s úplně obyčejným vzorem, který mě ale zaujal a přesně vím, kam si ho dám. Fotím ho jak visí vedle stavu a za chvíli ho mám zabalený. Stál pár stovek ale paní je ráda. Fotím jí i se stavem v dílně. Procházíme medinu a jdeme blíž k hlavní ulici na večeři. Vybíráme si jednu hospodu odhadem. Co čert nechtěl - jako poskoci dělají v téhle hospodě ti dva "průvodci", kteří nás před 14 dny tahali na večeři do "jejich" restaurace za rohem u hotelu. Pročpak nás nevzali sem, když tady pracují? Jeden si pohotově dává na hlavu kapuci od větrovky. Asi abychom ho nepoznali. No to je jedno. Dáváme si jídlo a příšerně smlouváme. Nenatáhnou nás ani o dirham. Zkouší všechny triky ale hrozíme že půjdeme vedle. Takže nakonec to funguje a nějak večeři přečkáme, i když to bylo po dlouhé době nejhorší. Ještě finální pokus pinglů - obsluha prý není v ceně. Smůla. Dali jsme dýško kuchaři a asi majiteli a na ty dva šašky kašleme - minule na nás vydělali dost. Jdeme si spravit náladu procházkou v medině. Na jedné kdysi krásné terase dáváme čaj a kocháme se výhledem na městečko. Člověk by úplně řekl, že je někde v Itálii. Nad terasou se proplétají listy nějakého stromu, kopečky jsou zalité sluncem a u stolečku s nejlepším výhledem sedí starší vousatý pán a vychutnává si skleničku čaje a kouká do kraje. Pohoda. Člověk si musí odpustit detailní pohledy - třeba že jedna z traverz nad hlavami už praskla a visí dolů, celá konstrukce stříšky terasy je pokroucená a hrozí zřícením, že stolečky jsou černé od špíny a věžička baráku naproti byla naposledy opravovaná v předminulém století nebo i dříve. Ale pořád to má atmosféru. Procházíme se medinou, nic nás nehoní a koukáme do krámků - nejvíc se zdá být prodejen s hedvábnými nitěmi a vůbec potřebami pro tkalce a krejčí apod. U jednoho cukrářství se Milda seznamuje s prodavačkami a hned navazuje komunikaci. Nejhezčí z nich se jmenuje Hana-a a tak jí pracovně říkáme Haná a když jsme se seznámili, je čas ochutnat jejich nabídku. Pochopitelně tak, že si dáváme od každého cukroví kousek. Stojí to pár dirhamů a holky i pekař se smějí. Podvečer a večer v medině je skvělý. Já mám podobné pocity z předloňska z mediny v Marakéši a je mi líto, že to tentokrát tak špatně vyšlo a že se tam ostatním nelíbilo. Tak alespoň že tahle malá medina to nahradila. Pomalu míříme do hotelu ale ještě se mi nechce jít spát. Zastavujeme se u Džamala na kus řeči a na jeho doporučení si jdeme dát kafe v kavárně kousek odsud. Sedíme před kavárnou pod markýzami (všechny židličky míří směrem k silnici - stejný styl jako v řadě kaváren ve Francii nebo v Holandsku). Petr s Pavlem jdou spát a my se s Mildou dáváme do řeči s nějakým anglicky mluvícím místním staříkem. Dělal prý na místní "radnici" a zajímá se, co si myslíme o jejich městě a co by se mělo zlepšit aby se tady zastavilo víc turistů a co se nám líbilo a co ne atd. Mluví rychle a používá spoustu politických slovních spojení. Ujišťujeme ho, že se nám Ouazzane líbí a že by měli víc upozornit na hotely, jídelny a krásnou medinu - třeba na nějaké ceduli na obou stranách města, která by byla anglicky a turistům by krátce a jasně řekla, že tady je místo, kde můžou přespat, dobře se najíst a nakoupit přímo z dílniček hezké věci. V kavárně zavírají ale čekají až dopovídáme a vypadneme.

Čtvrtek 4. května 2006

Ráno zase prší. Fuj. Jdeme se nasnídat do té kavárny, kde jsme včera večer seděli. Dáváme si nějaké pečené placky ala palačinka z lívancového těsta. Vracím Džamalovi zbytek jeho zeleného "dárku", který jsme ani zdaleka nespotřebovali a dávám mu i většinu zbylých krabiček cigaret značky "Denim", které jsem vezl v kufru. Ráno mám prázdné přední kolo. Foukám to kompresorem v naději, že to jen pozvolna utíká a že s tím půjde dojet. Jedeme známou a docela hezkou cestou přes okraj pohoří Rif. Kluci opět zastavují každou chvilku - dietetické potíže ne a ne ustoupit. Otepluje se - v Ouazzane byla docela zima a blíž k pobřeží je krásně. Jak přijíždíme do Tetouanu, je pekelný vedro, 30 stupňů. Projíždíme městem v hustém provozu a leje z nás během chvilky. Jsme navlečení ještě z rána a tohle je změna o spoustu stupňů během chvíle. Město mimochodem vypadá nejlíp ze všech - z evropského pohledu. Klidně by se dalo zaměnit s leckterým španělským městečkem. Bílé domy, vyloženě středomořský styl a poměrně čisto a pořádek. Normální obchody a ne garáže. Mám problémy s předním kolem, pořád to utíká. Každou hodinu dofukuju ale nechce se nám sundávat to a opravovat. Zastavujeme před Ceutou v jedné z posledních hospod u cesty a dáváme si ještě obídek. Objednávám klasicky čufty, hranolky, salát a bagetu. Překvapení - tohle je novinka - nový způsob rychlého občerstvení v marockém stylu. Rozpůlí se bageta a dovnitř se nacpe všechno - salátem počínaje, pak maso a hranolky a zavře se to. Kdybych si dal dezert, určitě by ho dali do bagety taky. Inovace. Ale chutná to skvěle. Nemilé překvapení - přední guma je úplně prázdná. Duše je asi v háji, jak se pohybuje v rozedrané pneumatice, dostal se tam asi písek a prodřel jí. Zkouším to jen dofouknout a dojet na celnici. Kupodivu tady není ani noha a projíždíme do Ceuty úplně plynule během pár minut. Opět musím nafoukat. Průjezd Ceutou je peklo. Jedu na prázdné gumě. V uličkách (objížďka) je v pomalé rychlosti motorka dost neovladatelná a řídítka lítají jak v písku. Jsem postavený prakticky nad rolkou na zadním sedadle a řídím jak v dunách. Jde to ale je to hnus. Ale chci dojet k trajektu a tam to opravit. Jenže ve vjezdu je koridor k celní kontrole před nájezdem na trajekty. Protidrogová kontrola psy. Vytuněné auto před námi vybírají k podrobné prohlídce. Psovi se něco nezdálo a už ho dávají do dílny a jde k němu celník se šroubováky a baterkami. Tady to kontrolují fakt pečlivě. Jsme v pořádku a projíždíme. Jenže trajekt je přichystaný a nejde nikde zastavit a opravovat. Musíme na loď. Pokouším se vysvětlit lodníkům, že nechci aby moje motorka stála s ostatními v první řadě a za námi všechna auta. Chtěl bych po dojezdu do Algeciraz dofoukat nejdřív kompresorem gumu a pak vyjet, těch pár minut by čekající auta za námi určitě nevydržela. Domluva je těžká, nikdo neumí slovo jinak než španělsky. Prostě stavím motorku do prázdného pruhu vedle a nechávám si jí připoutat. Ještě posílají jednu sličnou slečnu z duty free obchodu, která umí anglicky, abych jí řekl, o co mi jde. Tak musím chvilku počkat. Vysvětluju jí to, ona něco štěkne na lodníky a je to. Říká mi že je to OK a že jestli chci, mám přijít o chvíli dřív, že mě pustí k motorce a můžu si dofouknout pneumatiku dřív, než loď zastaví. Super. Rovnou jdeme všichni na záchod - po minulé zkušenosti víme, že za chvilku by mohly být všechny mimo provoz. Moře je ale dnes úplně klidné a loď nehoupe. Nicméně po návštěvě 3/4 naší party, jsou tři záchody také vyřazené z provozu. Jen čekám, kdy dorazí protichemická jednotka s hadicema. Ale nejspíš tu práci zvládne dvojice uklízeček, které těsně před přistáním šůrují stolečky. Cesta trvá chvilku a už jsme v Evropě. Dofukuji tu mizernou gumu ale mám dojem, že než loď přistane, je to zase prázdný. A taky že jo. Vyjíždíme do přístavu a rovnou zajíždím doleva pod betonovou střechu, kde se normálně najíždí na odbavení směr Afrika. Tady je stín a bude se nám to líp opravovat. U kraje je dokonce hydrant, takže si můžeme umýt ruce po práci. Tentokrát je to na mě - Milda mi radí a pomáhá. Sundat kolo je věc minuty. Tohle zvládáme i v noci poslepu. Srazit hranu z ráfku bočním stojanem. Minuta. Montpáky a vytáhnout kraj přes ráfek. Odporná práce - všude teče Ultraseal. Duše je venku a koukáme na to. Je tam malá dírka asi od kamínku. Kluci v dílně v Zagoře kontrovali, jestli uvnitř nezůstal zapíchnutý nějaký trn z velboudí trávy, tak to musí být písek. Ta duše tam byla jako prevence, kdyby to některá boule nevydržela. Tak to zkusíme zase obout jako bezdušovku, ty boule zatím drží. Pochopitelně že s malým kompresorem to na ráfek nenahodíme. Na to nemá dost tlaku. Máme ale ještě spoustu bombiček. Nasadit náhradní bezdušový ventilek. Ještě že je máme - teď se hodí. Takže bombička do pistole a krátký pokus. První se nepovedla, ráfek nesedí přesně. Trošku to opravujeme a zkoušíme znova. Výhoda té pistole je v tom, že se dá bombička použít víc než jednou. S redukcí to je vždy co pokus, to prázdná bombička. Na druhý pokus to sedí. Nasazujeme kompresor a pneumatika nám opět ukazuje sbírku nejrůznějších vyboulenin. Ta největší je opravdu masakr. Snad to projde kolem vidlí. Nasadit kolo a jedeme. Máme to asi 200km po dálnici nad Malagu, kde máme auto a přívěs. Cestou stavíme na jedné benzínce Repsol. Ty u nás nemáme a mám k té značce kladný vztah - asi proto, že jejich tým jezdí Dakar, i když letos to pro ně bylo moc smutné a nešťastné. Benzínka jak ze škatulky a v mrazáku objevuju nejlepší zmrzlinu co znám - Haagen Dazs. Vybírám čtyři různé krabičky (včetně ultra mega modelu jahodový cheesecake a dvojitá pravá čokoláda) a nesu to ven klukům. Je mi jasné, že na jejich žaludek to nebude asi to pravé, ale za ochutnání to stojí. Kupodivu jim to moc šmakuje a i přes to, že reakce střev bude bouřlivá, vyjídají to do posledního kousíčku. Milda se ptá, proč tak dobrou zmrzlinu neprodávají u nás. Ukazuju na výmluvný argument - u malého kelímku 3.8EUR, to by u nás asi moc na odbyt nešlo. Možná jednou v budoucnu. Frčíme po dálnici do kopců. Je hezky ale o poznání chladněji. V Malaze je přímo zima ale hezky. Zajíždíme k motelu, který je poblíž města, kde máme auto a vesničky, kde máme nějaké krámy a přívěs. Bereme dva pokoje. Vše je OK. Večeříme v restauraci motelu - kluci si dávají rybu. Mildu zaujaly celé sušené šunky visící nad barem - za velmi dobré ceny. Ale nekupuje. Chtěl bych fotku jak má kurtou přidělanou tu obrovskou vepřovou nohu na kufru motorky!

Pátek 5. května 2006

Ráno snídaně v motelu. Jedeme do vesnice, kde máme složené krámy z auta. Necháváme tam Mildovu motorku - pojede na jedné R1200 jako spolujezdec a pak zpátky doveze motorku a Petr nebo Pavel budou řídit Tranzit. Je to 30km. Pochopitelně těsně po sjezdu z dálnice slyším zlověstnou ránu - boule na předním kole nevydržela a místo toho tam mám centimetrovou díru. Dojíždím tradičně na prázdné na kraj města. Kluci jdou řešit vyzvednutí auta (bylo v servisu Ford) a my jedeme s Mildou najít nějaký pneuservis, kde dělají motorky. Pochopitelně že jediná použitelná dílna je prázdná. Dneska (po poledni) je padla a mechanici jsou pryč. Je tam jen nějaká účetní. Domlouváme se s ní, že bychom před prodejnou chtěli opravit naší gumu. Nevzali jsme si totiž na tuhle krátkou cestu žádné nářadí, máme jen mojí poslední zadní náhradní duši a kompresor. Komunikace především pomocí napodobování práce s nářadím a vyluzování potřebných zvuků. Chápe. Vede nás dozadu a máme si vybrat, co potřebujeme. Super, bereme montpáku a nějaké klíče. Dokonce mají i torxy. V dílně mají slušný nepořádek. Ale hlavně mají všechno potřebné. Opět sundat kolo, plášť, vyndat ventilek, narvat tam duši a pokusit se dostat plášť zpátky a nepřiskřípnout duši, která je o hodně větší než by měla být. Nakonec nám zůstává 10cm, kde je duše skřípnutá pod pláštěm a nechce to přeskočit. Zrovna na potvoru je tohle místo úplně suché - ani kapka Ultrasealu. Nemáme nic, čím to namáznout a nasucho to prodřeme. Ejhle - cocacola light pomůže se vším. Liju na to zbytek koly z petky a opravdu to pomohlo. Plášť je na místě, nafouknout a - duše leze dírou po prasklé bouli a dělá slušný golfový míček na straně pláště. Potřebuju dojet asi 30km zpátky do kopců k přívěsu a pak v Praze ze Stodůlek do Roztyl. Tak to snad nějak vydrží. Děkujeme účetní, vracíme nářadí a těšíme se, že už snad brzo nebudeme muset žádné pláště opravovat. Užili jsme si toho opravdu dosytosti. U Forda je všechno OK. Jedeme napřed - zkontrolovat a domluvit vyzvednutí vozíku a věcí a sejdeme se tam. Všechno je OK. Sháníme ještě kam se ztratil pytel s našimi kurtami - bez nich nejdou motorky přidělat na přívěs. Chvilku to trvá ale tady se nic neztratí. Navazujeme všechno, kontrolujeme. Krámy do auta, převlíct a vyrížíme na cestu. Máme to 3000km, nejvíc protivná část naší cesty začíná. Cesta tam je vždycky zábavnější (v našem případě zejména) ale 3000km průměrnou rychlostí kolem 80km/h je hrůza.

Sobota 6. května 2006

Jedeme nonstop - jako cestou tam, vždycky jeden ze dvou řidičů (ta sestava auta s přívěsem a nákladem vyžadovala fakt řidičák, který měli jen Petr a Pavel) řídí, druhý spal na zadních sedadlech a já s Mildou se střídáme a děláme baviče, protože o navigaci se stará GPSka. Servírujeme pití, jídlo, řídíme hudbu. Nakonec to dopadlo tak, že posledních 24 hodin hrajeme pořád dokola zase jen jednu kazetu Kabátů. Cesta jde pomalu. Celé Španělsko a Francii je krásně, jak dojíždíme blíž k Německu, začíná škaredé počasí. Cesta je pravidelně, každých maximálně 100km (ve dne i v noci) rozdrobená do zastávek na prakticky všech benzínkách. Postup je vždy stejný - zastavit, výsadek Petr, Pavel a Milda obsazují volné kabinky na WC. Neuvěřitelné zvuky vyhánějí všechny ostatní ze záchodů. Za pět minut může obsluha pověsit na pánské WC cedulku "mimo provoz" a my pokračujeme dál. Zůstává po nás dost jasná stopa. Ovšem já pořád řeším opačný problém - někde od Zagory jsem na WC nebyl, takže pořád můžu kluky provokovat kombinacemi zmrzliny a ovoce, jogurtů a nových typů cocacoly apod. Jinak to je stereotyp: cesta - kabáti - wc - cesta - kabáti - wc atd. A pochopitelně přepážka dole pod sedadly pořád tlačí příšedně do zad, stejně jako cestou tam. Nakonec zkouším ležet opačně, sice zezhora hrozí chemické ohrožení vzhledem k strategicky umístěným nohám jednoho z řidičů ale dá se to přežít.

Neděle 7. května 2006

Konečně přijíždíme na Rozvadov. Pasová kontrola je formální a zastavujeme pochopitelně na první benzínce, aby sestava našich tří kanonýrů opět vyřadila WC z provozu, stejně jako těch asi 30 předešlých. Kupuju si noviny a informujeme známé a kamarády, že expedice dorazila do domoviny. Kluci mě zastavují ve Stodůlkách a nechávají na sídlišti s haldou krámů z auta a odvážejí ostatní motorky někam ke Slanému. Balím to všechno do tašky a přidávám do kufrů a přijde mi, že toho mám mnohem míň, než když jsem odjížděl. Super. Obvykle to bývá naopak. A to vezu kolem stanu omotané tři koberečky. Guma s balónkem po straně drží a tak projíždím celkem prázdnou Prahou do garáže ve firmě. První na co se těším bude horká vana a hned potom bych rád prohlídnul fotky. Pochopitelně po víkendu začne mela - nebyli jsme s Mildou víc než 14 dnů ve firmě a i když náš kamarád Radek a kolegyně Martina dělali co mohli, zákazníci si nás žádali a tak to bude asi dost rušný týden. Naštěstí nám to vyšlo tak, že je ještě volné pondělí a můžeme vybalit krámy a trošku se zorientovat v civilizovaném světě a například připravit se na čtení stovek mailů apod. Kdybych si teď mohl vybrat, rozhodně bych si radši dával kuřecí tajine někde na jihu, protože mi přijde, že tam život berou tak trošku míň stresově než u nás. Rozhodně jsou víc v pohodě. Jestli jim něco závidím, tak určitě tohle.

Co napsat závěrem?

Jestli máte volné dva nebo více týdnů a máte rádi teplo a nevadí vám trošku špinavější civilizace ale máte rádi zajímavé země, určitě se do Maroka podívejte. Je úplně jedno, jestli pojedete na enduru (optimální) nebo na silniční motorce. Nové cesty jsou lepší než u nás, ty horší jsou přibližně jako naše okresky a ty šotolinové jezdit nemusíte když nechcete. Žádné extra těžké terény také nemusíte jezdit - pokud nechcete. A když chcete, můžete si vybrat podle libosti - hory, bahno, písek, šotolinu, kamení - cokoliv chcete. Když budete tankovat ve městech, nebude asi problém ani s katalyzátorem. Jestli máte tu možnost, alespoň na tu cestu ho vyndejte. Na jihu benzín určitě není čistý bezolovnatý 95OCT. Spíš říznutý naftou nebo petrolejem a když to dobře jde, tak nějaká 85OCT. Ale nemusíte mít stan ani spacák. Benzín stojí přibližně jak u nás, jídlo přibližně jak u nás, ubytování možná i levnější než u nás. Jediná zásadní položka je cesta na jih Španělska (včetně poměrně drahých dálnic) a trajekt. Asi bych po této cestě doporučil i pozdější než jarní termín. Vzpomínky na sníh a zimu v horách kolem Mideltu nezmizí brzo. Takže raději květen než duben. A minule jsme jeli na podzim a bylo krásně - konec září super. Ale pozor - letos je tam v září ramadán a to není pro cestovatele optimální.

Jestli plánujete cestu, můžete si z našeho webu stáhnout prakticky celou trasu naší první cesty po Maroku (případně si projít cestopis nebo kouknout na DVD) a ke stažení je i kompletní trasa našich jižních offroad cest z letošní výpravy. Kromě toho všechny trasy a navigační body jsou ke stažení i v image souborech pro Garmin GPS, což byla letos velmi klíčová věc a dost nám to pomohlo při navigaci v poušti.
Doporučuji vyzkoušet otevřít naše letošní offroad trasy v GoogleEarth a prohlédnout si v 3D pohledu, kudy jsme jezdili. Je to bomba!
Fotogalerii z letošní cesty najdete zde.

Poděkování:

Je zvykem "velkých" cestovatelů poděkovat těm, kdo s cestou pomohli. V některých případech na konci reportáže bývá dlouhý seznam sponzorů a firem, které na cestu dotyčného "cestovatele" přispěli (zejména pikantní v případě komerčních výletů pořádaných moto-cestovkou, které se prezentují jako expedice).
Takže já bych chtěl velmi poděkovat:

- Kolegyni Martině, která za nás táhla provoz prodejny a denně nás zásobovala informacemi o počasí
- Kamarádovi Radkovi, který zaskakoval jako odborný poradce, mechanik i prodavač
- Haně a Lucii, které za mě dělaly další práci
- Bývalému kolegovi Radkovi, který nám v šibeničním termínu dokázal připravit a vyrobit potřebné mapové podklady do GPS
- Naší firmě, která vybavila motorku řadou doplňků Touratech na cestu včetně nového lehkého a skladného vybavení na bivak
- Spolucestovatelům Petrovi a Pavlovi, kteří v kritických situacích dokázali operativně vyřešit všelijaké problémy se zajištěním auta a přívěsu
- Filipovi za zapůjčení českého průvodce
- A musím poděkovat Mildovi, který mě v "údolí smrti" pomohl dostat motorku z písku ačkoliv jsem mu musel slíbit, že ho budu pak oslovovat "velký instruktore" (není to náhodou zneužití situace nebo vydírání nebo něco takového?, je někdo právník?)
- A rád bych také poděkoval mému trenérovi Martinovi a lékaři MUDr. Poštulkovi, kteří mě dokázali před odjezdem "opravit" vyhozené rameno tak, abych cestu zvládnul.

Pro kompletnost uvádím, že naše firma je dovozcem výrobků Touratech a tím pádem nemusí být všechny mé úvahy zcela nezávislé - ale snažil jsem se naprosto minimalizovat "reklamu" a pokud to jen trošku šlo, neuvádím zde podrobnosti o vybavení, úpravách a doplňcích motorky apod.
Kdo má zájem, najde brzy zprávu s hodnocením různých testovaných věcí na webu www.touratech-cz.net

Naše motorky jsme si na cestu připravovali sami ve firmě a počínaje oblečením a konče fotografickým vybavením, všechno jsme si kupovali podle svého výběru bez sponzorského přispění nějakých jiných firem.

Pokud máte jakékoliv dotazy na cokoliv z této reportáže nebo co se takové cesty týká, stačí napsat na touratech@2020.cz a pokusím se odpovědět obratem

Tomáš Kocanda


Text bude pochopitelně ještě opravený (zejména interpunkce, já vím) a bude v odstavcích a s fotkama....